Když vidím současné předlužené státy jako Řecko a Itálii (nicméně Česká Republika je taky zadlužená...), musím se ptát: opravdu to muselo dojít až tak daleko? Kdo to umožnil?
Jak se státy mohly takto zadlužit?
Někdo jim to musel umožnit. Tím, že jim půjčil. V případě bankrotu přijde zkrátka. Ale proč to muselo zajít až tak daleko?
On bankrot přichází ve chvíli, kdy by dlužník měl splácet, ale nemá z čeho. Mohl by si zase půjčit, ale v takové situaci už asi nenajde věřitele. Nenajde se totiž takový věřitel, který by dostatečně věřil, že půjčené peníze dostane zpět.
To ale není něco, co by se nedalo předem odhadnout. Dlužník už nějakou dobu před bankrotem vypadá nedůvěryhodně, takže ti poslední to mohli dobře tušit. Kdyby mu nepůjčili, ušetřili by a bankrot by přišel o něco dříve (s menšími škodami). Zpětná vazba ke špatnému hospodaření nastane dříve.
Tím ale přijde zkrátka jiná část věřitelů. (Dopouštím se zde malé nepřesnosti - předpokládám, že mu pokaždé půjčil někdo jiný. Chci se vyhnout složité formulaci.) Dohromady půjde o méně peněz (bankrot nastane již při menším dluhu) a možná i o menší počet věřitelů, ale objeví se tu část půjček, které by byly zaplaceny, kdyby k bankrotu došlo později. Ale ono to vlastně už u této části půjček šlo předpovědět...
Zvýšení obezřetnosti věřitelů tedy vede k dalšímu zvýšení obezřetnosti věřitelů. Nevěřím, že to bude fungovat až do nekonečna, ale je zřejmé, že i relativně malé zvýšení obezřetnosti věřitelů na začátku může ve výsledku vést k velkému uspíšení bankrotu. To není špatně - takový rychlý bankrot bude mít relativně malé následky a brzkou zpětnou vazbu. (V informatice tomu říkáme fail fast). Jakmile by se doba od začátku zadlužování k bankrotu snížila blízko k délce volebního období (i dvě nebo tři volební období je celkem krátká doba), důsledky rozhazování politiků by bylo mnohem lépe vidět. Ti by si to rozmysleli. A pokud ne, rozmysleli by si to voliči.
Jak se měří důvěra a obezřetnost?
Důvěra může na první pohled být těžko uchopitelný pojem. Obecně asi ano, ale v případě úvěrů to tak těžké není. Věřitelé to vyjadřují z velké části dokonce číslem.
Čím méně věřím, že mi dlužník vrátí peníze zpět, tím vyšší riziko zde vidím. A to riziko musím nějak vyvážit. Kromě vymahatelnosti a záruk (například v případě nesplacení přijdete o dům) se dá zvyšovat úrok.
Kdo udělal chybu?
Ale pořád nejsme u jádra problému. Víme, že někdo státům půjčil příliš a že ten to odnese. Otázkou zůstává:
- Kdo to byl?
- Proč to udělal? (Když si přece následky ponese sám, nemá důvod půjčovat...)
- Odneseme to nějak i my?
- Přispěli jsme na to i my sami?
Na tyto otázky se pokusím odpovědět. Podle mnohých článků vypadá odpověď na první otázku celkem jednoduše - banky. (Celkem blbě se to ověřuje nebo vyvrací - vyžaduje to rozsáhlejší analýzu. Na tu se neodvážím, ale možnost, že jde o banky zní celkem rozumně. Banky mají celkem dost peněz a chtějí je někam investovat.)
Odpovědět na souvislost s námi je taky zřejmá - v bance má mnoho z nás svoje peníze a dostanou-li se banky do problémů, zaplatíme to. Otázkou tu zůstává, proč se banky takto chovají a proč je podporujeme.
(Tak mě napadá představa, kdy si dáme peníze do banky a stát nám za tyto peníze dá dárek, za který mu poděkujeme. Se slovy "darovanému koni na zuby nehleď". Nedivme se pak, že ty peníze tu nejsou. Tuto představu ale neberte úplně doslova.)
Co bere bankám a lidem obezřetnost?
Ale banky přece nemají zájem zkrachovat a lidé nemají zájem přijít o své peníze! Bankéři by se měli chovat nanejvýš opatrně, aby banky byly solventní, to je přece v jejich zájmu, ne?
Možná ne tak docela. Tady do toho vstupuje ještě stát se svými psanými a nepsanými zárukami. O čem je řeč?
První věc je, že většina bankovních vkladů je státem pojištěná. V takovémto případě se lidé nebudou až tolik zajímat o to, jak banka hospodaří. Banky budou motivovány k riziku, protože riskantní investice typicky vynášejí více. Pokud risk vyjde, zisk dostanou především bankéři. (Dobře, podělí se o něj v úrocích, haha.) Ve chvíli, kdy risk nevyjde (v případě dluhopisů to asi nebude hned), zaplatí to všichni z daní. Pokud by to platili jen klienti té banky, pak by to platili jen ti, kdo uvěřili jejím slibům. Lidé by byli motivováni si vybírat dobře hospodařící banky, které neriskují příliš.
Druhá věc je ještě horší - problémová banka může být zachráněna se vším všudy. Bankéřům, kteří riskovali, zůstává práce a mohou riskovat za peníze jiných dál. (Ovšem ve chvíli, kdy se risk vyplatí, shrábnou zisk sami.) Pokud si dobře pamatuji, dělo se to v USA s argumentem, že jsou too big to fail. (Tak je podepřeme a časem necháme udělat ještě větší fail...). A hlavně se to zřejmě plánuje v EU - jak jinak mám pochopit rekapitalizaci bank?
Celkem dobře to shrnuje pojmenování soukromý zisk a veřejné ztráty. To není zrovna podle kapitalismu, kde je soukromý nejen zisk, ale i ztráty.
Ručí stát sám za sebe?
Pokud by stát prodával dluhopisy pouze svým bankám (a ty by je dál neprodávaly a nesjednávaly by si k nim pojištění jinde), pak by stát svoji případnou platební neschopnost jistil svým pojištěním vkladů. Bylo by jasné, že státní pojištění vkladů bude v případě jeho bankrotu pouze iluzí, protože by stejně neměl z čeho to pojištění platit. Ono je to trošku (ale ne o moc) složitější.
Velmi křehký systém
Státy totiž dluží dost v zahraničí. Zbankrotuje-li Řecko, nejen řecké banky se mohou dostat do potíží. A pokud některá z nich zkrachuje a je státem pojištěná, může do problémů dostat stát. Pokud ten zbankrotuje, může dostat do problémů další banky... Je tu vidět, jak se všichni vzájemně opírají o všechny. (Řecko zřejmě nebude až takový problém. Ledaže by byl použit 'Euroval' a s Řeckem padla i Itálie... Tady se přiznám, že neznám dostatečně dobře aktuální stav, nicméně doufám, že 'Euroval' bude zahrabán.)
Mimochodem, toto domino už někdo popisoval. Je prostě jasné, že ony záruky nemohou fungovat donekonečna.
Abych to upřesnil, v extrémním případě by stát mohl zatlačit na centrální banku, která by vytiskla libovolné množství peněz a za ně nakoupila třeba státní dluhopisy. To je ale vpodstatě jen jiná forma daní - inflace. Velká inflace je možná i horší alternativa k bankrotu. Lehce odlišná je situace v zemích eurozóny, které by musely pro inflaci ovlivňovat ECB. Na druhou stranu si myslím, že je tady ještě větší motivace se na to spoléhat. Ale to by bylo na samostatný článek.
Přidat státní zásah? Ne, odebrat!
Možná si někteří říkají, že je potřeba na banky státem lépe dohlédnout. Je skutečně možné, že takové snahy nastanou. Ale co by se tím vyřešilo? Kdo z úředníků má skutečnou motivaci správně rozhodnout za jiné? Nebude zde mít větší sílu úplatek nebo (v tomto případě) tlak od politiků, kteří chtějí rozhazovat a kupovat si voliče z cizích daní?
Nejspíš bude. A komu takový státní dozor prospěje?
V této souvislosti jsem si vzpomněl na snahu politiků zavést novou daň a udělat pro jejich dluhopisy výjimku. Myslíte si, že by to zde dopadlo jinak?
Ne, tudy cesta opravdu nevede. Záruky za banky musí zmizet, třeba i postupně. Pak občané budou mít motivaci si banky hlídat (nebo na ně a jejich mizivé úroky kašlat, taky cesta - trh to taky ovlivní) a banky budou mít motivaci k méně riskantním investicím.
Je nutná změna ve všech státech?
Když jsem nakousl ono propletení mezi státy, nastává otázka, zda by nám mělo stačit zrušení záruk v České Republice, nebo jestli je musí zrušit i okolní státy, aby to mělo účinek. Na první pohled to bez spolupráce ostatních států nemá pro nás smysl. Náš stát se bude moci dál zadlužovat.
Ale naše banky by to nepodporovaly a my bychom to riziko nenesli. A ostatní státy by měly motivaci se k nám přidat. A pokud by nám "jen" znevýhodnily půjčky nějakou regulací, pro nás by to v důsledku bylo jen více či méně obdoba téhož. Nebylo by to sice ideální (řídili by to politici, ne trh), ale byla by to taky možnost.
Jaký má smysl běžný účet?
Tak svůj smysl určitě má - na placení přes internet apod. se určitě hodí. Ale nepřijde mi vhodné na něj dávat všechny svoje úspory. Co z toho? Úročení je obvykle směšné a riziko zbytečně vysoké. Že to rozložíte na více bank? Fajn, ale v případě problémů např. se státními dluhopisy na tom banky budou podobně a může jich padnout více prakticky zároveň.
Něco jiného jsou spořicí účty, termínované vklady, podílové fondy a podobně. To už může stát za zvážení. O úročení se již dá mluvit. Dá se už přemýšlet o tom, jestli je větší riziko, nebo výnos. To si moc netroufám odhadovat a obecně to asi nelze říct.