Ačkoli si to možná nepřiznáváme, s komunismem se většina (i z nás mladších) setkala a dokonce i mnohdy fungoval. Bylo to v rodině. Proč může fungovat v rodině, ale fatálně selhává na úrovni státu? Čím se rodina od státu tak zásadně liší?
Kdy komunismus může fungovat?
Aby komunismus mohl fungovat, musejí být splněny určité podmínky:
- Členové musejí mít chuť a morální sílu myslet na druhé, pomáhat jim a nezneužívat svých možností. Pár poznámek k tomu:
- Tuto podmínku nejde dobře splnit bez dobrovolnosti. Pokud jsem k něčemu druhými nucen, budu to provádět spíš tak, aby se neřeklo. Bez nadšení pro věc.
- Také je těžké tuto podmínku splnit bez možnosti trestu v nějaké podobě.
- Pro čisté příjemce může být trestem i odchod dárců. Možnost odchodu dárců je negativní motivace i pro příživníky z povolání a zároveň podmínka dlouhodobé dobrovolnosti. (Teoreticky by člověk mohl dát jednou pro vždy dobrovolný souhlas, ale pokud si to časem rozmyslí, nebude se jako dobrovolník chovat.)
- Musí být nějakým způsobem pokud možno všem co nejlépe zřejmé, co chtějí druzí, aby se tomu mohli přizpůsobit.
Možná tyto dvě podmínky jsou i postačující, můžete se k tomu vyjádřit v diskuzi. Každopádně se rodina od státu dost zásadně liší v tom, jak jsou tyto podmínky splněny.
Situace v rodině
Po založení rodiny
Rodina začíná dobrovolným svazkem muže a ženy. (Nebudu teď řešit, jestli je ten svazek stvrzen úřadem, církví, smlouvou či třeba kmenovým náčelníkem – to je tady nepodstatné.) Tento svazek vzniká dobrovolně. I přes určité možné komplikace může v některých případech zaniknout. (Za určitých podmínek se to týká i křesťanských svazků, jen tak na okraj.) Do tohoto svazku zřejmě obvykle dobrovolně vstupují jen lidé, kteří se už do jisté míry znají, mají se rádi apod. Splnit obě podmínky není v této chvíli problém. Aspoň většinou.
Malé děti
Po čase se přidávají děti. Ty zde do určitého věku představují v mnoha ohledech čisté příjemce. I když si samy nevybraly rodinu, do které se narodí, mají přinejmenším motivaci zůstat. Viděli jste už malé dítě, kterému maminka pohrozila, že ho tedy nechá být a odejde? Už takto malé dítě má do jisté míry ekonomický styl myšlení a vidí, že by ztratilo více, než by získalo. (V ekonomii nejde zdaleka jen o peníze.) Dítě sice v této chvíli nemá možná moc dobrou představu, po čem touží maminka a tatínek, ale stejně je zpočátku spíše příjemcem.
I rodiče v tom jsou značnou měrou dobrovolně. Dítě si nechali, ačkoli mohli udělat radost některému bezdětnému páru. Ano, dál je už té dobrovolnosti méně (nepočítáme-li krajní možnost – opustit dítě a ponechat jej svému osudu), ale mají pro případ zlobení k dispozici celou škálu trestů, kdyby nic jiného. To neznamená, že musí všechny využít. Někdy stačí pohrozit. I přesto ale bývá mezi rodiči a dětmi dobrý vztah. Lidé, kteří mají hrůzu z malých dětí, zřejmě využijí v dostatečné míře antikoncepci a děti mít nebudou.
Dospívající děti
Časem se situace pochopitelně mění a děti dospívají. Stávají se samostatnějšími. Na jednu stranu možná odpadávají z různých důvodů tradiční tresty, ale možnosti tu pořád jsou, pokud si nevydělává. Pokud si už vydělává víc než symbolicky, jsme ve stádiu, kdy může jít z domu, nebude-li soužití vítáno. Teď je celkem jedno, kdo se tak rozhodne – jestli rodiče, či děti. (Často k tomu ale nakonec nedochází kvůli špatným vztahům, ale třeba kvůli založení vlastní rodiny. To můžeme brát jako dobrý výsledek.)
Jen tak na okraj
Můžete namítnout, že i v rodině mohou fungovat například oddělené finance. Nic proti tomu. Splnění těch dvou podmínek neznamená, že komunistické principy budou nevyhnutelné. Pokud manželé chtějí, mohou si mezi sebou třeba účtovat úplně všechno. Pokud jim to bude tak vyhovovat, budu ten poslední, kdo jim v tom bude bránit. A pokud jim to nevyhovuje, proč by to dělali?
Situace ve státě nebo ve velké oblasti
Stát je celkem velké území. Jeho obyvatelé jsou relativně různorodí. (Klidně všichni mohou být třeba černoši, i pak budou nejspíš dostatečně různorodí v charakteru.) Každý zná sice své nejbližší okolí (ne nutně geograficky), ale ostatní většinou vůbec. Lidé mají různé názory a ne každý bude chtít komunismus. (Například já nechci komunismus na úrovni státu.) Nepůjde to tedy asi udělat moc dobrovolně, z čehož plynou další problémy. Zcela určitě se v takovém množství lidí navíc najde někdo nečestný, kdo situace bude zneužívat. Přinejmenším je tu lákavá možnost se stát free riderem.
Situace bez centrální autority
Pokud bychom uvažovali nad nějakou společností bez centrální autority, nejspíš by v komunistické formě dlouho nevydržela. Jak by přibývalo free riderů, ubývala by motivace. A protože by nebyla nějaká moc, která by společnost mohla při komunismu udržet, lidé by začínali komunismus postupně opouštět. Motivace udržet komunismus by se vytratila asi jako u tohoto příběhu o přerozdělování známek. Teď není podstatné, jestli ten příběh je pravý, nebo smyšlený. Tady bych ale věřil ve šťastný konec v podobě přechodu na tržní hospodářství.
Situace s centrální autoritou – centrální plánování
Druhá možnost je, že máme nějakou centrální autoritu, která provádí centrální plánování. To všechny problémy ještě zvětšuje. Centrální plánovač má velkou moc, ale často schází brzdné mechanismy. Zneužití moci, která mu byla přidělena, je často lákavé, a o moc se často zajímají především grázlové. Můžeme ostatně nahlédnout před rok 1989. Člověk se sice nedoslechl o korupci v novinách, ale spíš proto, že si to tam nikdo nedovolil napsat, když už se to dozvěděl.
I kdyby ale všichni lidé byli čestní, centrální plánování nebude fungovat dobře. Na rozdíl od trhu zde nejsou signály, které by říkaly, co si lidé přejí a co ne. Není tu informace (natož motivace) v podobně možného zisku či možné ztráty. Omyl na trhu je prostor pro konkurenci, která to udělá lépe, nebo pro spekulanty či překupníky, kteří pomohou s optimální cenou. Naproti tomu omyl v centrálním plánování nemá snadné řešení, zvlášť pokud si centrální plánovač není schopen svůj omyl připustit. Může mít ale velké následky. To, že si centrální autorita není ochotna připustit svůj omyl, nemusí nutně být projevem nečestnosti ani ješitnosti. To může ostatně být problém i ve velkých firmách jako třeba Nokia a pramenit to může i jen z nepochopení. V případě firem to ale řeší konkurence, v případě státu nikdo.
Závěr
Závěr z toho mi vychází celkem jasně: Až někdo bude říkat, že komunistické principy fungují v mnoha rodinách a tedy mohou fungovat i na úrovni státu, nenechte ze zmýlit. V rodinách sice můžeme mnohdy narazit přinejmenším na prvky blízké komunismu, ale situace v rodině se od státu zásadně liší.
