Drahá úspora na elektronických dálničních známkách

Článek vyšel také na webu Mises.cz.

Občas slýcháme, jak transparentnost pomůže kontrolám veřejných zakázek. Pojďme se podívat na jeden celkem nedávný případ, kde jsme se prý dočkali ušetřené půl miliardy. To na první pohled může vypadat jako velký úspěch. Na druhý pohled to až tak velký úspěch není – i kdybychom předpokládali, že se ušetřené peníze využijí efektivně a na dobré účely.

Kauza elektronických dálničních známek

Možná jste v lednu 2020 zaznamenali státní zakázku na e-shop k elektronickým dálničním známkám za 401 milionů korun. Tato zakázka vzbudila pochyby, co je tak drahé na e-shopu o několika produktech. Chytil se toho Tomáš Vondráček ACTUM Digital, který uspořádal hackathon, jehož cílem mělo být vytvořit tento eshop za víkend a nabídnout ho státu zadarmo. To vyvolalo velký mediální ohlas, ale nakonec z toho stát nic nevyužije.

Oslava ušetřené půlmiliardy

Nedávno Tomáš Vondráček publikoval na LinkedIn oslavný příspěvek – ačkoli se výsledek hackathonu nevyužije, je to prý obrovský přínos, protože i tak se díky tomu povedlo ušetřit spoustu peněz:

Možná to zdaleka není půl miliarda

Objevil se i skeptičtější komentář Pavla Sundy (viditelný jen přihlášeným), že prý úspora není zdaleka tak vysoká:

Můžete prosím zveřejnit zdroj? Dle Registru zakázek je cena nižší o 100m bez DPH, ovšem nejsou v ní zahrnuty vouchery na doplňkové mandaye, čili v reálu je úspora nějakých 60mio. Viz https://www.hlidacstatu.cz/Detail/11860184?qs=CENDIS+

Na odkazu lze rychle ověřit, že se cena zakázky snížila jen o cca 100 milionů. Pro další tvrzení nemám v rychlosti k dispozici zdroje, a pravděpodobně by si to vyžádalo složitější analýzu, která by vydala na samostatný článek. Vyjděme tedy z předpokladu, že úspora se pohybuje v rozsahu cca 60–500 milionů korun. Je to sice poměrně velký rozsah, ale jádro článku nenarušuje.

Nechci úsporu zadarmo

Aby se tato úspora mohla uskutečnit, bylo potřeba vynaložit určité úsilí. To je přirozené, ale i toto úsilí má smysl započítat. Sice to nešlo ze státního rozpočtu a lidé toto úsilí vynaložili dobrovolně, i tak má ale smysl uvažovat o efektivitě tohoto snažení.

Jistě někdo si toho musel všimnout a publikovat. Tomáš Vondráček zorganizoval hackathon, který stál dobrovolníky nějaký čas. To by ale samo o sobě nestačilo, celé by to politici mohli snadno odignorovat, nebýt pozornosti veřejnosti. Lidé si o tom průběžně četli, slyšeli o tom ve zprávách, diskutovali s přáteli a sdíleli na sociálních sítích.

Možná si řeknete, že tyto náklady na veřejnou diskuzi nestojí za řeč – i kdybychom to přepočítali na peníze, bude to v řádu desetikorun na obyvatele ČR. Možná ano, ale potom zkusme stejnou optikou vidět i úsporu. Když úsporu cca 60–500 milionů podělíme cca deseti miliony obyvatel, jsme na 6–50 korun na obyvatele. Možná tak náklady na obyvatele byly větší než přínos. A i pokud ne, režie byla obrovská.

Kolika zakázkám jsme schopni se věnovat?

Pokud vám nesedí přepočítávání lidské pozornsti na peníze, nabídnu ještě jiný pohled: Lidská pozornost je vzácný zdroj. Zvládli jsme se věnovat jedné státní zakázce, probírat to s rodinou, přáteli a kolegy. Dovedete si ale představit, jak by to škálovalo? Že bychom takto probírali třeba jen malý zlomek všech zakázek? Kdybychom takto vyřešili třeba jednu zakázku za týden (což mi přijde dost optimistické), jsme na cca 52 zakázkách za rok, kterým jsme schopni se věnovat. Podle otevřených dat ISVZ jsem se dopočítal 55 673 zadání veřejných zakázek za loňský rok. Jedna zakázka za týden by tak znamenala méně než 1 ‰ všech zakázek. Tedy přes 99,9 % zakázek se nejsme schopni věnovat.

Radši přispět ve sbírce…

Kdybychom místo tohoto sledování státních zakázek ten čas věnovali nějaké práci a výtěžek poslali nějaké dobročinné organizaci vlastní volby, nejspíš by to přineslo větší dopad. (Pokud za dobročinnou organizaci považujete stát a považujete jeho hospodaření za efektivní, můžete klidně poskytnout dar státu. Já to pravděpodobně neudělám…)

Co si z toho vzít?

• Stát neškáluje.
• Současný stát je řádově větší, než co zvládneme uhlídat. (Nejde o počet obyvatel ani rozlohu, ale o to, co všechno se snaží stát poskytovat.)
• V minimálním státě by možná transparentnost pomohla, ale v současném stavu očekávám zanedbatelný přínos. Rozhodně na ni nespoléhejme jako na jediné řešení státní neefektivity.
• Nechtějme po státu další služby. Naopak revidujme, co všechno stát dnes dělá, a všímejme si věcí, které by dělat nemusel. Ostatně zaměstnance stojí stát cca ⅔ příjmu na odvodech, DPH, spotřebních daních apod. Prostoru ke zmenšení je spousta.
• Vážím si práce lidí, kteří poukazují na neefektivity státu, díky nim je problém viditelný i jako praktický problém. Nemusíme se tak opírat jen o teoretické odůvodnění nemožnosti ekonomické kalkulace od Ludwiga von Misese. Jen si nemyslím, že dotlačit politiky ke zlepšení jedné konkrétní zakázky stojí za to úsilí.

Stát vs. rodina: Kdy komunismus ani socialismus nebude fungovat

Ačkoli si to možná nepřiznáváme, s komunismem se většina (i z nás mladších) setkala a dokonce i mnohdy fungoval. Bylo to v rodině. Proč může fungovat v rodině, ale fatálně selhává na úrovni státu? Čím se rodina od státu tak zásadně liší?

Kdy komunismus může fungovat?

Aby komunismus mohl fungovat, musejí být splněny určité podmínky:

1. Členové musejí mít chuť a morální sílu myslet na druhé, pomáhat jim a nezneužívat svých možností. Pár poznámek k tomu:
   • Tuto podmínku nejde dobře splnit bez dobrovolnosti. Pokud jsem k něčemu druhými nucen, budu to provádět spíš tak, aby se neřeklo. Bez nadšení pro věc.
   • Také je těžké tuto podmínku splnit bez možnosti trestu v nějaké podobě.
   • Pro čisté příjemce může být trestem i odchod dárců. Možnost odchodu dárců je negativní motivace i pro příživníky z povolání a zároveň podmínka dlouhodobé dobrovolnosti. (Teoreticky by člověk mohl dát jednou pro vždy dobrovolný souhlas, ale pokud si to časem rozmyslí, nebude se jako dobrovolník chovat.)
2. Musí být nějakým způsobem pokud možno všem co nejlépe zřejmé, co chtějí druzí, aby se tomu mohli přizpůsobit.

Možná tyto dvě podmínky jsou i postačující, můžete se k tomu vyjádřit v diskuzi. Každopádně se rodina od státu dost zásadně liší v tom, jak jsou tyto podmínky splněny.

Situace v rodině

Po založení rodiny

Rodina začíná dobrovolným svazkem muže a ženy. (Nebudu teď řešit, jestli je ten svazek stvrzen úřadem, církví, smlouvou či třeba kmenovým náčelníkem – to je tady nepodstatné.) Tento svazek vzniká dobrovolně. I přes určité možné komplikace může v některých případech zaniknout. (Za určitých podmínek se to týká i křesťanských svazků, jen tak na okraj.) Do tohoto svazku zřejmě obvykle dobrovolně vstupují jen lidé, kteří se už do jisté míry znají, mají se rádi apod. Splnit obě podmínky není v této chvíli problém. Aspoň většinou.

Malé děti

Po čase se přidávají děti. Ty zde do určitého věku představují v mnoha ohledech čisté příjemce. I když si samy nevybraly rodinu, do které se narodí, mají přinejmenším motivaci zůstat. Viděli jste už malé dítě, kterému maminka pohrozila, že ho tedy nechá být a odejde? Už takto malé dítě má do jisté míry ekonomický styl myšlení a vidí, že by ztratilo více, než by získalo. (V ekonomii nejde zdaleka jen o peníze.) Dítě sice v této chvíli nemá možná moc dobrou představu, po čem touží maminka a tatínek, ale stejně je zpočátku spíše příjemcem.

I rodiče v tom jsou značnou měrou dobrovolně. Dítě si nechali, ačkoli mohli udělat radost některému bezdětnému páru. Ano, dál je už té dobrovolnosti méně (nepočítáme-li krajní možnost – opustit dítě a ponechat jej svému osudu), ale mají pro případ zlobení k dispozici celou škálu trestů, kdyby nic jiného. To neznamená, že musí všechny využít. Někdy stačí pohrozit. I přesto ale bývá mezi rodiči a dětmi dobrý vztah. Lidé, kteří mají hrůzu z malých dětí, zřejmě využijí v dostatečné míře antikoncepci a děti mít nebudou.

Dospívající děti

Časem se situace pochopitelně mění a děti dospívají. Stávají se samostatnějšími. Na jednu stranu možná odpadávají z různých důvodů tradiční tresty, ale možnosti tu pořád jsou, pokud si nevydělává. Pokud si už vydělává víc než symbolicky, jsme ve stádiu, kdy může jít z domu, nebude-li soužití vítáno. Teď je celkem jedno, kdo se tak rozhodne – jestli rodiče, či děti. (Často k tomu ale nakonec nedochází kvůli špatným vztahům, ale třeba kvůli založení vlastní rodiny. To můžeme brát jako dobrý výsledek.)

Jen tak na okraj

Můžete namítnout, že i v rodině mohou fungovat například oddělené finance. Nic proti tomu. Splnění těch dvou podmínek neznamená, že komunistické principy budou nevyhnutelné. Pokud manželé chtějí, mohou si mezi sebou třeba účtovat úplně všechno. Pokud jim to bude tak vyhovovat, budu ten poslední, kdo jim v tom bude bránit. A pokud jim to nevyhovuje, proč by to dělali?

Situace ve státě nebo ve velké oblasti

Stát je celkem velké území. Jeho obyvatelé jsou relativně různorodí. (Klidně všichni mohou být třeba černoši, i pak budou nejspíš dostatečně různorodí v charakteru.) Každý zná sice své nejbližší okolí (ne nutně geograficky), ale ostatní většinou vůbec. Lidé mají různé názory a ne každý bude chtít komunismus. (Například já nechci komunismus na úrovni státu.) Nepůjde to tedy asi udělat moc dobrovolně, z čehož plynou další problémy. Zcela určitě se v takovém množství lidí navíc najde někdo nečestný, kdo situace bude zneužívat. Přinejmenším je tu lákavá možnost se stát free riderem.

Situace bez centrální autority

Pokud bychom uvažovali nad nějakou společností bez centrální autority, nejspíš by v komunistické formě dlouho nevydržela. Jak by přibývalo free riderů, ubývala by motivace. A protože by nebyla nějaká moc, která by společnost mohla při komunismu udržet, lidé by začínali komunismus postupně opouštět. Motivace udržet komunismus by se vytratila asi jako u tohoto příběhu o přerozdělování známek. Teď není podstatné, jestli ten příběh je pravý, nebo smyšlený. Tady bych ale věřil ve šťastný konec v podobě přechodu na tržní hospodářství.

Situace s centrální autoritou – centrální plánování

Druhá možnost je, že máme nějakou centrální autoritu, která provádí centrální plánování. To všechny problémy ještě zvětšuje. Centrální plánovač má velkou moc, ale často schází brzdné mechanismy. Zneužití moci, která mu byla přidělena, je často lákavé, a o moc se často zajímají především grázlové. Můžeme ostatně nahlédnout před rok 1989. Člověk se sice nedoslechl o korupci v novinách, ale spíš proto, že si to tam nikdo nedovolil napsat, když už se to dozvěděl.

I kdyby ale všichni lidé byli čestní, centrální plánování nebude fungovat dobře. Na rozdíl od trhu zde nejsou signály, které by říkaly, co si lidé přejí a co ne. Není tu informace (natož motivace) v podobně možného zisku či možné ztráty. Omyl na trhu je prostor pro konkurenci, která to udělá lépe, nebo pro spekulanty či překupníky, kteří pomohou s optimální cenou. Naproti tomu omyl v centrálním plánování nemá snadné řešení, zvlášť pokud si centrální plánovač není schopen svůj omyl připustit. Může mít ale velké následky. To, že si centrální autorita není ochotna připustit svůj omyl, nemusí nutně být projevem nečestnosti ani ješitnosti. To může ostatně být problém i ve velkých firmách jako třeba Nokia a pramenit to může i jen z nepochopení. V případě firem to ale řeší konkurence, v případě státu nikdo.

Závěr

Závěr z toho mi vychází celkem jasně: Až někdo bude říkat, že komunistické principy fungují v mnoha rodinách a tedy mohou fungovat i na úrovni státu, nenechte ze zmýlit. V rodinách sice můžeme mnohdy narazit přinejmenším na prvky blízké komunismu, ale situace v rodině se od státu zásadně liší.

Pirátství: právo, nebo krádež?

Začal jsem psát názor ke článku Hudba se začala krást s jánošíkovskými úmysly, říká zpěvák Dan Bárta, ale přišlo by mi škoda ho nepublikovat i sem.

Když si chci koupit software nebo hudbu, může po mě autor nebo obchodník chtít různé podmínky. Já s nimi mohu souhlasit, nebo je odmítnout. Pokud po mě bude chtít, abych to dílo nešířil dál, a já mu to odsouhlasím, je zcela legitimní to vymáhat.

Na druhou stranu, pirátství je určité podnikatelské riziko. Když jdu do banky pro úvěr (ponechám stranou podporu ze strany ČNB), banka si do úroků taky započítá určité riziko. Autorské poplatky, PIPA a SOPA tedy u mě nejsou legitimní jakožto presumpce viny a přílišný zásah státu. Také nesouhlasím se zavřením Megauploadu, aspoň za těch podmínek, za kterých proběhlo.

Pak by například banky mohly chtít, aby byly vybírány „preventivní neplatičské poplatky” z nemovitostí nebo dokonce všeho zboží nad určitou cenu. Zvlášť u služeb a věcí rychle ztrácejících hodnotu a u věcí určených k rychlé spotřebě. Tak je pčece riziko, že na to budu mít úvěr, který pak nebudu schopen splatit! Vznikl by OSB (Ochranný svaz bank), kterému by se všechny tyto poplatky platily a který by nějakým způsobem (snad) rozděloval poplatky mezi banky. Absurdní? Ale podobně absurdní jsou autorské poplatky pro OSA. (Teď doufám, že jsem někoho neinspiroval pro novou daň.)

Co se týče DRM, opět jsem pro smluvní svobodu. Osobně jsem rád, že DRM není státem zakázané. Řeknu to názorně: Když jsem kupoval nějaké aplikace pro Android, byly vpodstatě taky chráněné pomocí DRM. Já to mohl buď přijmout, nebo odmítnout. Přijal jsem to, protože DRM bylo pro mě minimální omezení, které mi za to stálo. A kdyby bylo DRM státem zakázené? Pak bychom zřejmě neměli k v ČR dispozici placené aplikace v Android Marketu. Komu by to prospělo?

U hudby je mírně odlišná situace. Máme velké množství různých přehrávačů a DRM je pro mě (a asi i pro mnohé jiné) příliš velké omezení. Ale tady věřím, že to trh DRMistům vysvětlí. To ostatně naznačuje například Supraphon, který otevřel obchod s hudbou bez DRM.

Principiálně se tedy k tomu i u hudby stavím stejně – ponechat smluvní svobodu. Jen si myslím, že smluvní svoboda si u hudby může vyžádat něco jiného než u software.