Můj první Spartan Race – Kouty Super 2015

Rád běhám. Mám za sebou už pár půlmaratonů (pod 1:45) a překážky taky znějí zajímavě. Přihlásil jsem se tedy na Spartan Race v Koutech nad Desnou, konkrétně na variantu Super (tj. min. 13 km a min. 20 překážek). A opravdu – Spartan Race bylo něco, co jsem do té doby nezažil. Byl to snad první závod, kde jsem předem neměl moc tušení, jestli ho úspěšně dokončím.

Před závodem jsme si zvědavě prohlíželi předpověď počasí. Ano, když jsem se hlásil, tak jsem byl určitě rád, že v říjnu asi nebude horko. Předpověď ukazovala cca 3°C – 5°C. No, horko to není. Zimy bych se nebál, kdyby nebylo zvykem mít na trase nějakou vodu – cestu potokem, podplavání překážky apod. Ale na druhou stranu, o den později, kdy na stejném místě měl být další závod (tzv. Beast, tedy delší varianta závodu), mělo být podle předpovědi dokonce pod nulou. To jsem musel okomentovat: A po nás námraza!

Nikoho z nás ale počasí naštěstí neodradilo a v sobotu jsme dopoledne šli závodit. Před závodem jsem do sebe dostal ještě nějaký teplý čaj (měl jsem trochu rýmu), což byla ten den hned první chyba – nevlezlo se do mě tolik jídla, kolik bych si představoval. Ale co se dá dělat. Před startem se nás z pódia snažili rozproudit a navodit tu správnou atmosféru. Řekl bych, že se to celkem povedlo. Před startem jsme si tam trošku zaskákali. A pak – startujeme! Vybíháme…

Prvních pár překážek bylo tak na rozehřátí. Nic těžkého, musel to dát snad každý. Hned za začátku nás poslali do sjezdovky nahoru. To byl celkem typický terén na celém tomto závodě, ale občas to samozřejmě šlo i dolů. Snažil jsem se mít tempo tak akorát a nepřepálit to, což asi byla druhá chyba, ale k tomu se ještě dostanu. Sepíšu tu pár vzpomínek z překážek. Pokusím se to psát zhruba podle pořadí.

První trošku vážná překážka byla přeručkování jakýchsi tyček. Moje ruce snesou o poznání méně než nohy, ale překážku jsem zvládl celkem bez problémů. Jen jsem se mírně zadýchal, a když mi dohlížející slečna řekla nějaké povzbudivé slovo ihned po dokončení překážky, musel jsem asi vypadat jako profesionální hráč pokeru.

Hod oštěpem. Nic zvláštního, jen mých prvních třicet angličáků. To bývá za nezdařenou disciplínu, v tomto případě jsem se oštěpem netrefil na první (jediný) pokus. Ale žádný problém, jsem svěží a běžím dál.

Pytel s pískem. Každý jsme vyfasovali velký pytel s mokrým pískem a šli s ním po sjezdovce – nejdřív nahoru a pak zpátky dolů. Na začátku jsem řekl, že nechci slyšet, kolik ten pytel váží (sám jsem hádal aspoň 10kg), vzal ho na záda a šel. Nevím, jak to bylo vysoko, řekl bych, že nekonečně. Několikrát jsem do kopce zastavoval a odpočíval. Zastavil jsem i asi tři metry před vrchem. Sice to byly jenom tři metry, ale zároveň to byly ještě tři metry. Pak následovala malá rovinka – nejjednodušší část. Člověk by řekl, že dolů to půjde snadno, ale ne tak docela. Nahoru a po rovince jsem se aspoň s pytlem mohl předklonit a být tak nějak stabilní. Dolů mi ten pytel dost bral stabilitu. Vidím to jako asi pro mě nejtěžší překážku, co tam byla. Na konci překážky jsem se zeptal, kolik ty pytle váží. Pro muže prý 20kg-25kg. Takže s pytlem jsem byl tak o třetinu těžší, možná i o víc.

Zajímavý byl memory test. Člověk si podle svého startovního čísla našel v tabulce kód a musel si ho zapamatovat. O hodně později si na to musel vzpomenout – jinak ho to stálo třicet angličáků. Já jsem s tím neměl problém. Jméno Belinda jsem si zapamatoval. V číslicích jsem našel nějaké údaje jako třeba můj ročník narození (tj. „91“). Ještě teď si vybavím „64Belinda9117“.

Brzy přišel šplh po laně. Nic až tak zvláštního, jen druhých třicet angličáků pro mě, ale stále celkem pohoda. Moment, vlastně něco ano: Na lano se začíná lézt z vody. Když pak člověk dělá angličáky, pěkně se na něj nalepí všechno to bláto. Zhruba od tohoto místa jsem taky měl občas nějaké křeče v nohách, možná kvůli té studené vodě. Zima ale nebyla, na Spartanu se člověk zahřeje.

Asi dvakrát nebo třikrát jsme měli cestu (plazení nebo válení sudů) pod ostnatým drátem. Jednou jsem dokonce pod ostnatým drátem vleže někoho „předbíhal“ (jestli se tomu tak dá říct).

Pár překážek bylo na rovnováhu. Měli jsme přechod po lávce a přechod po kůlech. S ani jedním nebyl problém. Akorát tu lávku někdo přeběhl rychle a rozechvěl celou konstrukci, tak jsem uprostřed lávky chvilku stál a čekal, než se to uklidní.

Horostěna – moje třetí sada angličáků. Trošku zbytečně, ale stále jsem měl sílu a nebyl to problém. A jen tak mimochodem, přišel jsem tady na to, že mokrý papírový kapesník si moc snadno nerozložím.

Na desátém kilometru to přišlo. Překážka nebyla nic extra náročného, měli jsme přeručkovat po madlech. Něco podobného jsem už zvládl dříve, jen tam byly železné tyče, které byly příjemnější. Ale hlavně to tehdy bylo v místě, kde jsem měl dost síly. Tady jsem to zkusil, ale cítil jsem, že mě to dost výrazně vysiluje. Angličáky se začaly zdát jako přívětivá alternativa. Kdybych se hodně snažil, možná bych tu překážku dal až do půlky, ale angličákům bych se stejně nevyhnul.

Tak začala moje čtvrtá sada angličáků. Udělal jsem jeden angličák a zjistil jsem, že té síly už moc není ani na ty angličáky. Nohy mě asi nebolely, ani nic dalšího, jen jsem prostě měl dost hlad a neměl jsem energii. Asi po dalších šesti angličácích vážně zvažuju, jestli pokračovat. Hlad byl výrazný a bylo naprosto jasné, že do cíle to lepší nebude. S sebou jsem si žádné jídlo nebral. (Hmm, příště…) Přede mnou kromě angličáků a překážek bylo ještě asi sedm kilometrů nejistým terénem. Celkem otevřeně se tu ptám: Kdybych teď skončil, za jak dlouho se dostanu k jídlu? Místo odpovědi na svůj dotaz jsem byl ale ujištěn, že už to půjde jen z kopce a překážky už „budou neangličákové“. (Přeloženo do češtiny, překážky nebudou tak náročné, aby se na nich ve velkém dělaly angličáky.) Váhám, ale nakonec se nechávám přesvědčit. Dodělám angličáky a pokračuju dál. Kamarádovi, se kterým jsem do té doby zhruba držel tempo, jsem řekl, že nemá smysl, aby na mě čekal. Bylo mi jasné, že dřív než v cíli se asi nepotkáme, a nechtěl jsem ho brzdit.

Skutečně to už jde jen z kopce. (Všímáte si té ironické dvojznačnosti?) No dobře, zas tak zlé to nebylo, z kopce se dalo i celkem ještě běžet. K čemuž při vidině jídla byla i celkem motivace. Skoro každá překážka tu byla těžká. Ani přelezení dřevěné stěny (cca něco přes 2 metry) už nebylo zdaleka tak samozřejmé jako na začátku závodu, i když to bylo pořád z těch lehčích překážek.

Jedna z posledních překážek bylo podplavání desky. Žádný hluboký ponor, ale člověk se musel celý ponořit do vody. Po vynoření jsem ze sebe okamžitě sundal funkční mikinu, která poněkud nasákla vodou a pekelně studila. Ale pak dobrý, pohybem jsem se zahřál.

Prakticky poslední překážka byla pavučina z lan, kterou měl člověk přelézt. Nahoru to šlo snadno a dolů… Dolů by to mohlo jít ještě mnohem rychleji. Na pavučině bylo mnoho lidí současně, dost se to hýbalo. Sil moc nezbývalo a riskovat, že to dolů půjde ještě mnohem rychleji se mi opravdu nechtělo, i kdybych náhodou spadl na tu správnou stranu. Asi sto metrů před cílem tedy dělám pátou sadu angličáků. Sice jsem v tom nebyl úplně sám, ale šlo o jedinou vyloženě neangličákovou disciplínu, kde jsem dělal angličáky. Šlo to pomalu, ale nějak to šlo. Uff, a hurá do cíle! Už jen kousek potokem, přeskočit malý oheň a jsem v cíli. Čas nic moc, ale cokoli lepšího než DNF beru.

V cíli teprve začala zima. A tedy taky menší dilema – mám se prvně převléct, nebo najíst?

Můj první Spartan Race byla určitě zajímavá zkušenost a i nejedno ponaučení. Dost jsem podcenil dobu trvání, takže jsem neřešil jídlo na cestě. Taky kdybych to na začátku trošku víc „osolil“ (nohy by to patrně zvládly), mohl mě hlad dostihnout až o něco později. Což by se mi vyplatilo hned dvojnásobně – hlad zde vytváří jakousi pozitivní zpětnou vazbu: hladovému všechno trvá déle, ale o to je pak člověk hladovější. Určitě by pomohlo taky pití (hádám, že by to stálo za tu trochu zátěže), ale nepřišlo mi to jako až tak krizové. Na Super jsem byl vlastně vybaven spíš jako na Sprint (kratší varianta závodu). Hodilo by se taky posílit ruce, ale to vím už delší dobu. Příště můžu dopadnout lépe. Určitě toto nebyl můj poslední Spartan Race. Chtěl bych jít na Super nebo Sprint. Varianta Beast má zatím ještě čas.

Za dva týdny jdu na něco vyloženě odpočinkového – na půlmaraton.