Responsible disclosure: EteSync vulnerabilities

EteSync is a software for end-to-end encrypted data synchronization. The idea is great. The implementation might be decent, but not perfect. I’ve discovered some vulnerabilities, reported them, but they weren’t fixed within the 90-day deadline. At the time of publishing, I saw no indication of fixes coming in a near future, so I decided to publish the vulnerabilities in order to inform users. After publishing this report, the vulnerabilities got fixed and a new version of EteSync DAV bridge was released.

What is affected?

EteSync consists of multiple components, e.g. Android app, iOS app, DAV bridge, server etc. The vulnerabilities directly affect just the DAV bridge. However, even if you don’t use EteSync DAV bridge, you might be somewhat affected:

• While I don’t think the DAV bridge is used as a component of some other app, I am not 100% sure. Update: developer has confirmed that other apps aren't affected.
• More importantly, the reaction raises questions how would be future reports processed. While I’d like to use EteSync, I can’t recommend it until I see more active development of EteSync or its fork.

The vulnerabilities

While none of the vulnerabilities look horrible on its own, they can be chained together. When an attacker knows your username and persuades you to open malicious website (without any extra permissions), they can connect to etesync-dav (even if it listens just on localhost) and extract sensitive data. Modification of the data wasn’t tested, but it might be possible. Potential techniques that would allow the attacker to guess the username haven’t been much investigated.

1. Incorrect password validation

When you log into EteSync DAV bridge, you get another password, which allows you to access the DAV endpoints and the EteSync DAV bridge web interface. This password is different from the encryption password and is only meaningful when interacting with the bridge. While the DAV endpoints seem to validate the password, the web interface actually accepts any password, which consequentially breaks the security of DAV endpoints (see below).

I’ve briefly looked at the implementation. It seems that the bridge validates the password against the EteSync server. This is wrong, because the password should be validated locally and EteSync server doesn’t care about it. Unfortunately, the endpoint ignores the credentials and returns a 200-ish response, which makes the EteSync DAV bridge consider the credentials as valid. My initial understanding of what happens was probably wrong, I'll investigate it later.

While the DAV endpoints seem to validate the password properly, they aren’t secure, though. After the attacker logs in to the web interface with any password, the web interface provides them the correct password that can be used with the DAV endpoints.

2. DNS rebinding AKA “But it listens just on localhost, doesn’t it?”

Unfortunately, even if your instance of EteSync DAV bridge listens just on localhost, it doesn’t mean it is properly protected. Web is a complex thing and there are techniques that allow you accessing some server indirectly through a confused deputy. In this case, attacker can abuse victim’s web browser as a proxy to EteSync DAV bridge through DNS rebinding attack.

Fixing the vulnerabilities

Fixing shouldn’t be hard.

• DNS rebinding attack can be resolved by proper Host header validation. Unrecognized non-IP Host headers are a sign of a potential DNS rebinding attacks. Rejecting requests with bad Host headers (and maybe requests with no Host header) resolves DNS rebinding attack.
• Password validation is already implemented for the DAV part, so we can reuse it.

However, I was unable to build etesync-dav (commit b9b23bf6fba60d42012008ba06023bccd9109c08) from source even without any modifications:

% pip install -r requirements.txt
…
ERROR: Cannot install -r requirements.txt (line 31) and itsdangerous==2.0.1 because these package versions have conflicting dependencies.

The conflict is caused by:
    The user requested itsdangerous==2.0.1
    flask 2.3.2 depends on itsdangerous>=2.1.2

To fix this you could try to:
1. loosen the range of package versions you've specified
2. remove package versions to allow pip attempt to solve the dependency conflict

ERROR: ResolutionImpossible: for help visit https://pip.pypa.io/en/latest/topics/dependency-resolution/#dealing-with-dependency-conflicts

Using venv doesn’t help, neither does using other distro (Debian instead of Fedora). Unfortunately, I have not received further guidance from the developer. I could have dug deeper and fix the dependency issue, but I wasn’t dedicated enough to do it.

Developer response

The vulnerabilities were reported according to security.txt on 14th August 2024 with deadline set to 12th November 2024, giving the developers about 90 days. (Well, rounded to 90 days.). I got the first response on 1st September 2024. At beginning, it looked promising, but the conversation faded away. The developer seems to be busy with other things. I have to admit that part of the delay was caused by me, as I wasn't very responsive in September.

After publishing the vulnerabilities, I got a reaction from EteSync developer, clarified what was unclear and the developer released fixes for those vulnerabilities.

Fixes by developer

Password validation bug is fixed. DNS rebinding is fixed partially, i.e., DAV endpoints aren't protected from DNS rebinding yet, but this shouldn't be an issue when authentication works and DAV password isn't leaked.

Recommended actions for users

• Stop using EteSync DAV until those vulnerabilities are fixed.Upgrade EteSync DAV bridge and regenerate DAV password by re-adding your account.
• Consider stopping using other EteSync clients until there is some evidence that they are maintained. Unfortunately, I don’t have any suggestion for direct alternative. While DecSync CC + Syncthing looks like a good alternative, the development activity doesn’t look encouraging. Moreover, I am not sure about soundness of their data model, considering that the file synchronization might occur in any order, which might introduce various edge cases.

Request for developers

While I am still grateful for developing the awesome product and I understand that you are busy with other tasks, I unfortunately cannot currently recommend EteSync. Adding some other people who can properly respond the vulnerability reports and fix the vulnerabilities can make EteSync great again.

Update history

• Fix was released
• Developer communication
• Understanding of the password validation bug

To nelze přepočítávat na peníze…

Článek vyšel též ve Stokách Svobodného přístavu.

Občas o něčem slyším, že to nelze přepočítávat na peníze. Na první pohled to může dávat smysl – nejsme zvyklí porovnávat hodnotu těchto statků s penězi. A může to znít hezky, než nás realita přinutí něco rozhodnout. Jsem ochoten si připlatit za zdravější jídlo nebo bezpečnější auto? Ve výsledku tak prakticky všechno v některých situacích potřebujeme prioritizovat, a tedy i do jisté míry přepočítat na peníze. Pokud se budeme chtít přepočtu vyhnout tím, že tu oblast necháme na starost státu, přepočet stejně bude potřeba provést – jen jej provede politik. Jeho úkol je přepočítat něco na peníze pro mnoho lidí, které nezná, a kteří si ani nemusejí přát mu to rozhodnutí svěřit. Přepočítání na peníze se tím ale nevyhneme.

Proč je málokdo spokojen s výsledky voleb?

Článek vyšel též ve Stokách Svobodného přístavu.

Když se budete ptát lidí, proč socialismus nefunguje, nejčastější odpovědí asi bude absence motivace – když se budu více snažit, já sám z toho budu mít minimální užitek. Není to sice jediný důvod, ale je podstatný. Když ale někdo není spokojen s výsledkem demokratického procesu, málokdy slyším podobný argument. Přitom problém tu je stejný – na samotného voliče má jeho volba sama o sobě minimální vliv, proto nemá takovou motivaci se snažit. Zatímco pojem „problém racionální ignorance“ spoustě lidí nic neříká, vysvětlení nedostatkem motivace možná znát budou.

A co s tím? Nehlasujme demokraticky o tom, co si může rozhodnout každý sám za sebe.

Proč jsem se nechal očkovat? S čím jsem váhal?

Nechal jsem se očkovat. Kvůli zdraví, ne kvůli očkovacímu pasu. Než k tomu došlo, pečlivě jsem zvažoval pro a proti. Zároveň jsem se o tom bavil s různými lidmi a vyslechl si jejich obavy.

Malý disclaimer

V této oblasti jsem zvídavý laik, ne lékař. Myslím, že tento zápisek může být pro některé námětem k zamyšlení, ale nenahradí to případnou individuální konzultaci s lékařem, zvlášť pokud je vaše situace něčím specifická. Nenesu zodpovědnost za vaše rozhodnutí.

Dále upozorňuju, že se soustředím zejména na vakcíny dostupné v ČR v době psaní, tedy Comirnaty (Pfizer/BioNTech), Spikevax (Moderna), Vaxzevria (AstraZeneca) a Janssen (Johnson & Johnson). Pokud zvažujete očkování jinou vakcínou (třeba v zahraničí), nemusí vše platit, byť mnohé principy jsou univerzální.

Je covid opravdu tak nebezpečný, že potřebuju očkování?

I pro mladého člověka může očkování dávat smysl, pokud:

• Řeší nejen holé přežití, ale i následnou kvalitu života, kterou mohou ovlivnit dlouhodobé a trvalé následky. Ty sice ještě nejsou úplně zmapované, ale už teď to vypadá jako mnohem častější problém než úmrtí.
• Spadá do některé z rizikových skupin. Sem vás může zařadit i onemocnění, o kterém zatím nevíte.
• Má v okolí lidi, které nechce nakazit.

To nemusí být vyčerpávající seznam, ale staví to riziko covidu do poněkud jiného světla než jen pohled do tabulky s věkem a smrtností. Covid by mě nejspíš nezabil, ale i tak mám dost důvodů se mu v rámci možností radši vyhnout.

Tři možnosti

V zásadě vidím tři možnosti, jak se k covidu postavit:

1. Izolace – Důsledně se izolovat od potenciálně nakažených.
2. Očkování – Nechat se naočkovat a přijmout s tím spojená rizika.
3. Nemoc – Smířit se s tím, že nemoc dříve či později pravděpodobně prodělám, a přijmout s tím spojená rizika.

Důsledná izolace není cesta, kterou bych se chtěl vydat dlouhodobě. Pokud se chcete důsledně izolovat od potenciálně nakažených a věříte, že se vám to úspěšně podaří, možná očkování opravdu tolik nepotřebujete. Dále se budu věnovat pouze variantám Očkování a Nemoc.

Dále předpokládám, že mi zbývá spousta (desítek) let života. Kdyby mi lékaři odhadovali poslední třeba rok života, asi bych nad tím přemýšlel jinak, byť verdikt by mohl zůstat stejný.

S čím srovnávat riziko?

Nic není naprosto bez rizika – žádný lék, žádná potravina, žádná nemoc, žádné očkování. Někteří srovnávají rizika očkování s riziky, která bežně někteří z nás podstupují. Bylo by sice zajímavé vědět, jak si stojí riziko očkování ve srovnání třeba s rizikem přecházení silnice, ale mnohem více vypovídající mi přijde jiná věc: Jak si stojí riziko očkování ve srovnání s rizikem neočkování? To jsou ve výsledku ty dvě možnosti, ze kterých vybíráme.

V čem se liší očkování a imunizace promořením?

Všechny čtyři vakcíny nechají tělo vyrobit spike protein, na kterém se imunitní systém naučí reagovat na virus. Tělo prostě vyrobí část viru.

Na první pohled mi to znělo děsivě, ale když to srovnám s činností viru, vypadá to vlastně jako jen dost slabý „odvar“:

• Virus i vakcína dopraví do buňky genetickou informaci, která slouží k výrobě něčeho dalšího. Virus nechává vyrábět své kopie, vakcína jen spike protein z viru. Činnost vakcíny se po vyčerpání zastaví, ať už imunitní systém reaguje jakkoliv.
• Virus se dále v těle množí. V případě pomalé počáteční reakce tedy může být tělo vystaveno velké dávce viru, která může způsobovat různé problémy. Vakcína se v těle nemnoží.
• Více bych věřil řízení kvality v případě vakcíny. U viru asi nikdo nebude kontrolovat, jak kvalitně byl vyroben.
• Vakcíny dostanete celkem přesně odměřené množství. Viru dostanete náhodnou dávku.
• Virus se dostává do různých částí těla, kde může působit různé škody. Vakcína (aspoň Comirnaty, ale asi i ostatní) se aplikuje do svalu a neměla by se dostat mimo něj. Případné škody spike proteinem tak jsou do jisté míry omezené.

Případné obavy z vakcíny jde tedy často aplikovat i na samotný virus. Vzhledem k tomu, že se viru asi úplně nevyhnu, dává mi smysl se nechat očkovat. Až se potkám s ostrým virem, budu mít poněkud lepší šance. U setkání s ostrým nejspíš není otázka zda se s ním setkám, ale kdy.

Je dobrý nápad si do sebe nechat vpustit genetický materiál?

Genetický materiál do mě dostane nejen vakcína, ale v případě úspěchu i libovolný virus. Děje se tak pravidelně u virů způsobujících rýmu. Děje se tak u koronaviru SARS-CoV-2. Na první pohled to tedy může vypadat děsivě, ale ve výsledku nevidím jediný důvod, proč vakcínu brát jako větši riziko než virus. Spíše naopak – vizte výše srovnání vakcíny s virem.

Co když vakcína zmutuje?

Případné chyby při výrobě vakcíny mohou být sice poněkud nepříjemné, ale beru to spíše jako teoretické riziko a opět se toho nebojím o nic více než u virů. Teoreticky se u každé rýmy může podobným mechanismem stát něco hodně nepěkného, v praxi to nevypadá jako reálná hrozba. To už i úmrtí na covid vypadá reálněji (ačkoli to není můj hlavní důvod pro očkování).

Covid je přece na ústupu, ne?

Začátkem léta vypadají čísla celkem optimisticky. To ale loni taky. Letos tu navíc máme variantu delta, která má šanci se rozjet, zejména mezi neočkovanými. Rád se budu mýlit.

Očkování nevytvoří imunitu ze dne na den. I pokud bych se dostal na řadu s první dávkou hned (třeba v očkovacím centru, kde očkují bez registrace), druhá dávka by byla za tři týdny a plnou imunitu bych počítal dva týdny po druhé dávce, jsme celkem na pěti týdnech. Pokud se ale se zhoršenou epidemickou situací zvedne zájem, mohou ty časy být ještě delší, protože očkovací centra nemusejí v takové situaci stíhat očkovat všechny zájemce hned. Případně se může opět prodloužit interval mezi první a druhou dávkou.

Nejsou ty teploty po očkování nějaké moc časté?

Z jiných očkování si nepamatuju vedlejší účinky. Buď nebyly, nebo nebyly dostatečně výrazné, abych si je zapamatoval. Nebo šlo o vakcíny, které jsem dostal ještě jako malé dítě. Na první pohled to vzbuzuje otázky. Při bližším prozkoumání mi to ale nepřijde jako velký problém – prostě jde o reakci imunitního systému. V nějaké míře se to objevuje i u jiných vakcín. Možná je z nějakého důvodu zde potřeba více protilátek, a tedy i o něco silnější imunitní reakce. Může to být nepříjemnost, ale stojí mi to za to. Proti viru slabý odvar. Navíc virus bych dostal někdy náhodně, ať se mi to v té chvíli hodí, nebo ne. U vakcíny si vyberu, kdy ji chci dostat, a mohu tomu přizpůsobit plány.

Co to udělá za deset let?

Samozřejmě se 100% jistotou vědět nemůžeme, můžeme to ale odhadovat díky omezenému poli působnosti vakcíny a rychlosti rozpadu. Nechce se mi dohledávat data pro každou vakcínu, nejdelší dobu rozpadu jsem někde viděl dva měsíce. To mi nepřijde až tolik, aby vakcína nešla rozumně otestovat.

Navíc podobnou obavu lze vyslovit i o viru, kde ta situace vypadá poněkud hůře než u vakcín – dopad na více částí těla, potenciálně vyšší dávka, reálné dlouhodobé účinky apod.

Jak dlouho bude trvat imunita?

Ano, to je dnes trochu věštění z křišťálové koule. Prý aspoň půl roku, ale možná i roky. Bylo by fajn vědět více, ale neodrazuje mě to od očkování. Ostatně třeba proti klíšťové encefalitidě, tetanu a chřipce se spousta z náš také pravidelně přeočkovává.

Není lepší si počkat?

Někdo chce čekat, až bude vakcína více ozkoušená. Někdo na další generaci vakcín. Já jsem to zvážil, ale touto cestou nejdu. Kdybych kvůli tomu měl odložit očkování o týden, dávalo by to smysl. Nové vakcíny se sice nějaké postupně vyvíjejí, ale k dokončení, schválení, výrobě, distribuci a dostupnosti pro mě je nejspíš ještě dlouhá cesta plná nejistot. Nečekám v brzké době ani nějakou zásadní novou informaci, která by ovlivnila moji ochotu se nechat očkovat. Musel bych nejspíš čekat celkem dlouho, aby to čekání mělo smysl. Jenže to zároveň znamená být celou tu dobu neočkovaný, tedy na ne úplně malou chvíli podstoupit riziko neočkování. Nemám pocit, že by to čekání stálo za to.

Jak to bude účinné proti mutacím?

Účinnosti proti novým mutacím jsem se původně dost obával. Naštěstí to (aspoň zatím) nevypadá, že by se ty obavy naplnily. Nové mutace často o něco snižují účinnost vakcíny, ale zatím to nevypadá jako zásadní problém.

Ale přece to i přes očkování mohu chytnout (příp. někoho nakazit)

Pokud z úvah vynecháme pravděpodobnost, bude se očkování jevit jako zbytečné. Stejně jako bezpečnostní pásy, helmy, rozhlížení se na přechodu a spousta dalšího. Takže ano, i jako očkovaný se může člověk infikovat, roznášet nákazu, onemocnět, mít těžký průběh a zemřít. Liší se ale pravděpodobnosti, a to často dost zásadně.

Neproběhl ten vývoj přecejen trošku narychlo?

Vývoj proběhl možná ještě rychleji, než si myslíte. V případě Moderny byla očkovací látka vyvinuta již v lednu 2020, byť poté nejspíš ladili nějaké detaily jako optimální velikost dávky a časové rozestupy. Se základní představou, jak funguje mRNA vakcína, na tom ale nevidím nic podivného. Ve chvíli, kdy je samotná technologie mRNA vakcín připravená a je k dispozici kód viru, je asi fakt hlavní část zbývajícího vývoje věcí testování. Nemá smysl to srovnávat s délkou vývoje třeba živých vakcín a divit se, proč je to rychlejší.

Bude to stačit na kolektivní imunitu?

Těžko říct. Bylo by fajn, pokud ano, ale pokud ne, neznamená to, že jsou vakcíny k ničemu. Jednak stále poskytují individuální ochranu a jednak v částečně proočkované populaci půjde držet reprodukční číslo R ≤ 1 i s méně drastickými opatřeními.

Ale tady polovina pozitivních je očkovaná!

Práce s procenty je občas kontraintuitivní. Já se taky občas nechám nachytat prvním dojmem. Jediné, co s tím umím udělat, je nedat na první dojem a zamyslet se nad tím. Pár ilustračních příkladů (nemusí odpovídat realitě, jde spíše o principy):

• Dočtete se, že v nějaké skupině lidí je polovina pozitivních očkovaná. Na první pohled to nevypadá jako zrovna skvělý výsledek. Ve skutečnosti ale záleží mj. na tom, jaká část této skupiny je očkovaná. Pokud by 99 % lidí z této skupiny bylo očkovaných, a tito lidé tvořili stejně pozitivních jako 1 % neočkovaných, byl by to nejspíš velký úspěch očkování. Pokud by očkováno bylo jen 50 %, už by to nevypadalo jako až tak dobrý výsledek.
• Dočtete se, že procento nakažených očkovaných je stejné jako procento očkovaných v populaci. Dejme tomu, že podobné statistiky budou i u hospitalizací, úmrtí a dalších dopadů. Na první pohled to může vypadat, že očkování má nulový vliv. Pokud jsou ale očkováni statisticky rizikovější lidé, znamená to, že očkování jejich rizikovost statisticky snížilo na úroveň těch méně rizikových. To může znamenat i několikanásobný pokles smrtnosti.

Ale výrobce nenese odpovědnost…

Zaprvé, ona odpovědnost by byla nejspíš čistě finančního rázu. Myslím, že by výrobci vakcín takovouto odpovědnost klidně nesli, jen by se lišila cena za dávku. Pokud vakcíny nakupují politici, mají na to monopol a chtějí se blýsknout na první pohled co nejnižší cenou, dává pro ně smysl takovýto nákup bez záruky. I pokud část těch nákladů bude skrytá.

Tak jako tak, odpovědnost nikdo nenese ani za covid. Ani tady tedy nevychází ze srovnání vakcína hůř než ta nemoc.

Není lepší imunita z prodělaného onemocnění?

Četl jsem k tomu různé názory, ale pokud se chci vyhnout onemocnění, nevidím to jako cestu pro mě, i kdyby to mělo poskytovat lepší imunitu…

Vakcína je ale přece experimentální!

Virus je mnohem experimentálnější, v populaci se objevil bez jakýchkoliv testů. Tím možná virus porušuje zákony, ale nepodařilo se jej za to nijak účinně potrestat.

Vakcínu si ale nemohu vybrat

Jde to, byť to v ČR není úplně přívětivé. Já jsem si vybral podle https://ockovani.opendatalab.cz/, kde je mj. vidět, které vakcíny mají nespotřebované, a tedy lze odhadovat, které vakcíny budou aplikovat. Některá očkovací centra to přímo uvádějí i na svých webových stránkách, případně se můžete zkusit zeptat. Dále je možné se ujistit před očkováním, ale to bych bral jako poslední možnost. V neposlední řadě to vypadá, že u očkování bez registrace je možnost výběru, ale nezkoušel jsem. A nakonec v zahraničí to někde taky jde (například v Srbsku to lze zvolit v registračním formuláři), ale nejspíš to bude pro většinu lidí zbytečná komplikace (zahraniční SIM a její aktivace mimo roaming, pas, ubytování, …).

Nepodpoří očkování vznik dalších variant?

Je to spíše přesně naopak. Více nakažených a větší virová nálož znamenají více příležitostí pro mutace. Pravda, očkování může mít vliv na to, která varianta uspěje. Ve výsledku tak může uspět méně infekční varianta, pokud zvládne lépe obejít očkování. Není to sice za mě úplně ideální scénář, ale není to ani taková hrůza.

Do očkování se nenechám nutit!

Ani já nepovažuju covid pasy tak, jak teď fungují (nebo aspoň teoreticky mají fungovat), jako úplně šťastné řešení. Mohl bych se o tom rozepsat více, ale tento článek je dost dlouhý i bez toho. Na druhou stranu, očkovat bych se nechal i bez covid pasů, takže nebudu odmítat očkování jen kvůli protestu.

Očkovaní se nemusejí testovat, takže mohou někoho nakazit!

Lze debatovat o tom, jak dobře či špatně jsou nastavená pravidla stanovená vládou. Můžeme debatovat, jestli dává větší jistotu očkování, nebo až sedm dní starý PCR test, nebo ještě něco jiného. Pokud jde ale o to, jestli já se nechám očkovat, je to částečně jedno. Očkování mi nezakazuje se nechat testovat. Už jsem se testoval, i když jsem podle nařízení vlády nemusel. Už jsem se nechal ostříhat v respirátoru, ačkoli mi to žádné nařízení vlády nepřikazovalo. Stejně tak je dobré se nespoléhat jen na očkování třeba v případě návštěvy někoho, kdo se ani ze zdravotních důvodů nechat očkovat nemůže.

Může být Česká televize opravdu nezávislá?

Článek vyšel též ve Stokách Svobodného přístavu.

Občas slýchám, že potřebujeme veřejnoprávní Českou televizi jakožto nezávislé médium financované z koncesionářských poplatků. Na první pohled to může dávat smysl – vliv má přece ten, kdo platí. Médium placené z reklam může být pod vlivem inzerentů.

Toto by dávalo smysl pro obhajobu nějakého soukromého placeného (popř. freemium) média. V případě veřejnoprávních médií ale platí někdo jiný, než kdo rozhoduje o platbě. Platí každý majitel a uživatel televizního přijímače, nehledě na to, jestli má o Českou televizi zájem. Co když bude chtít vedení zvýšit poplatky? Nestačí přesvědčit zákazníky, že služby za to stojí. Je potřeba přesvědčit politiky, že mají upravit zákon. Může být Česká televize nezávislá na poslancích?

Drahá úspora na elektronických dálničních známkách

Článek vyšel také na webu Mises.cz.

Občas slýcháme, jak transparentnost pomůže kontrolám veřejných zakázek. Pojďme se podívat na jeden celkem nedávný případ, kde jsme se prý dočkali ušetřené půl miliardy. To na první pohled může vypadat jako velký úspěch. Na druhý pohled to až tak velký úspěch není – i kdybychom předpokládali, že se ušetřené peníze využijí efektivně a na dobré účely.

Kauza elektronických dálničních známek

Možná jste v lednu 2020 zaznamenali státní zakázku na e-shop k elektronickým dálničním známkám za 401 milionů korun. Tato zakázka vzbudila pochyby, co je tak drahé na e-shopu o několika produktech. Chytil se toho Tomáš Vondráček ACTUM Digital, který uspořádal hackathon, jehož cílem mělo být vytvořit tento eshop za víkend a nabídnout ho státu zadarmo. To vyvolalo velký mediální ohlas, ale nakonec z toho stát nic nevyužije.

Oslava ušetřené půlmiliardy

Nedávno Tomáš Vondráček publikoval na LinkedIn oslavný příspěvek – ačkoli se výsledek hackathonu nevyužije, je to prý obrovský přínos, protože i tak se díky tomu povedlo ušetřit spoustu peněz:

Možná to zdaleka není půl miliarda

Objevil se i skeptičtější komentář Pavla Sundy (viditelný jen přihlášeným), že prý úspora není zdaleka tak vysoká:

Můžete prosím zveřejnit zdroj? Dle Registru zakázek je cena nižší o 100m bez DPH, ovšem nejsou v ní zahrnuty vouchery na doplňkové mandaye, čili v reálu je úspora nějakých 60mio. Viz https://www.hlidacstatu.cz/Detail/11860184?qs=CENDIS+

Na odkazu lze rychle ověřit, že se cena zakázky snížila jen o cca 100 milionů. Pro další tvrzení nemám v rychlosti k dispozici zdroje, a pravděpodobně by si to vyžádalo složitější analýzu, která by vydala na samostatný článek. Vyjděme tedy z předpokladu, že úspora se pohybuje v rozsahu cca 60–500 milionů korun. Je to sice poměrně velký rozsah, ale jádro článku nenarušuje.

Nechci úsporu zadarmo

Aby se tato úspora mohla uskutečnit, bylo potřeba vynaložit určité úsilí. To je přirozené, ale i toto úsilí má smysl započítat. Sice to nešlo ze státního rozpočtu a lidé toto úsilí vynaložili dobrovolně, i tak má ale smysl uvažovat o efektivitě tohoto snažení.

Jistě někdo si toho musel všimnout a publikovat. Tomáš Vondráček zorganizoval hackathon, který stál dobrovolníky nějaký čas. To by ale samo o sobě nestačilo, celé by to politici mohli snadno odignorovat, nebýt pozornosti veřejnosti. Lidé si o tom průběžně četli, slyšeli o tom ve zprávách, diskutovali s přáteli a sdíleli na sociálních sítích.

Možná si řeknete, že tyto náklady na veřejnou diskuzi nestojí za řeč – i kdybychom to přepočítali na peníze, bude to v řádu desetikorun na obyvatele ČR. Možná ano, ale potom zkusme stejnou optikou vidět i úsporu. Když úsporu cca 60–500 milionů podělíme cca deseti miliony obyvatel, jsme na 6–50 korun na obyvatele. Možná tak náklady na obyvatele byly větší než přínos. A i pokud ne, režie byla obrovská.

Kolika zakázkám jsme schopni se věnovat?

Pokud vám nesedí přepočítávání lidské pozornsti na peníze, nabídnu ještě jiný pohled: Lidská pozornost je vzácný zdroj. Zvládli jsme se věnovat jedné státní zakázce, probírat to s rodinou, přáteli a kolegy. Dovedete si ale představit, jak by to škálovalo? Že bychom takto probírali třeba jen malý zlomek všech zakázek? Kdybychom takto vyřešili třeba jednu zakázku za týden (což mi přijde dost optimistické), jsme na cca 52 zakázkách za rok, kterým jsme schopni se věnovat. Podle otevřených dat ISVZ jsem se dopočítal 55 673 zadání veřejných zakázek za loňský rok. Jedna zakázka za týden by tak znamenala méně než 1 ‰ všech zakázek. Tedy přes 99,9 % zakázek se nejsme schopni věnovat.

Radši přispět ve sbírce…

Kdybychom místo tohoto sledování státních zakázek ten čas věnovali nějaké práci a výtěžek poslali nějaké dobročinné organizaci vlastní volby, nejspíš by to přineslo větší dopad. (Pokud za dobročinnou organizaci považujete stát a považujete jeho hospodaření za efektivní, můžete klidně poskytnout dar státu. Já to pravděpodobně neudělám…)

Co si z toho vzít?

• Stát neškáluje.
• Současný stát je řádově větší, než co zvládneme uhlídat. (Nejde o počet obyvatel ani rozlohu, ale o to, co všechno se snaží stát poskytovat.)
• V minimálním státě by možná transparentnost pomohla, ale v současném stavu očekávám zanedbatelný přínos. Rozhodně na ni nespoléhejme jako na jediné řešení státní neefektivity.
• Nechtějme po státu další služby. Naopak revidujme, co všechno stát dnes dělá, a všímejme si věcí, které by dělat nemusel. Ostatně zaměstnance stojí stát cca ⅔ příjmu na odvodech, DPH, spotřebních daních apod. Prostoru ke zmenšení je spousta.
• Vážím si práce lidí, kteří poukazují na neefektivity státu, díky nim je problém viditelný i jako praktický problém. Nemusíme se tak opírat jen o teoretické odůvodnění nemožnosti ekonomické kalkulace od Ludwiga von Misese. Jen si nemyslím, že dotlačit politiky ke zlepšení jedné konkrétní zakázky stojí za to úsilí.

Život na vedlejších efektech

Znáte tu situaci, když nějaký produkt používáte způsobem, jak nebyl zamýšlen? Někdy se jeho nedostatky dokonce stanou žádoucí vlastností? Asi jako v komisku XKCD workflow:

Já to tak mám často, uvedu pár příkladů.

Kdysi dávno jsme v počítači měli disk, který nejen vydával hluk, když se točil, ale ještě k tomu vydával specifický výrazný hluk, když disk zrovna něco četl nebo zapisoval. Nový disk pak sice měl větší kapacitu, ale bohužel postrádal tuto užitečnou zvukovou signalizaci, na kterou jsem si zvykl.

Na telefonu Nokia 3120 snad nebylo možné bez odemčení kláves rozsvítit displej. Teda bylo. Stačilo napsat některé z vybraných nouzových čísel, jako například 112 nebo 911. Asi není moudré pro tyto účely používat místní nouzové číslo 112 (kdybych to omylem vytočil), ale naštěstí telefon takto z nějakého důvodu reagoval i na číslo 08. Stiskem další číslice jsem pak zrušil psaní nouzového čísla. Takže jsem používal sekcenci 080, abych zkontroloval stav telefonu. Bylo to praktické, protože 0 a 8 jsou poblíž.

Na touchpadu jsem si kdysi aktivoval emulaci multitouch. Potom systém například plochu palce bral jako dva prsty, což mi přišlo velice praktické. Bohužel jsem byl v tomto vnímání asi osamocen a novým notebookem jsem o tuto praktickou vlastnost přišel.

V autoškole jsem se naučil řídit starou Fabii 1.9 SDI skoro bez dívání na budíky. Rychlost odhadnu podle převodu a otáček. A na otáčky je tu „zvukový otáčkoměr“. Jenže, pokud budu mít relativně moderní auto, bude mít nejspíš příliš tichý motor…

Naštěstí tento problém až tak řešit nemusím. Asi vás nepřekvapí, že cílem autoškoly nebylo stát se řidičem…

A non-technical aspect of security – how could I have prevented the 2014 Jabbim password leak?

The 2014 Jabbim breach has happened almost five years ago, but there is still one interesting information to reveal. It is something I am not much proud of, but we can learn from both my mistake and Jabbim's mistake.

My experience with a past vulnerability report

Some time before the breach (2013-11-21), I had reported some seemingly unrelated vulnerability. Well, it was also an SQL injection, but on a different place. Moreover, just a script crash there had some unexpected consequences:

1. Some part of the DB remained locked.
2. This has caused many script waiting for releasing the lock.
3. As many web scripts were waiting, the server has reached the fork limit. As far as I remember, it was unable to serve even static files.

Maybe you can imagine what happened. Without having an idea that the status icon script is backed by a SQL database and without any bad intentions, just putting an apostrophe in the url accidentally caused an SQL injection and subsequent webserver crash.

I had good intentions, so I promptly reported the issue to admins. The reaction was like “Thank you for crashing our server. I could have been at home right now.”. Well, they fixed the issue, but my feeling from the communication was not much good.

My report of the vulnerability abused in the breach

The same day, I had also discovered another SQL injection vulnerability – in user search. That is, the same vulnerability that was abused in the 2014 breach. I also reported it, but I decided to contact another (hopefully more friendly) admin. However, I was just told about not having enough time for handling it.

So, I was about to report it to the unpleasant admin. He was offline that time, so I had to wait. When waiting, I started thinking about giving a report that demonstrates the danger but stands in limits of white-hat hacking.

However, this takes some time. As I was doing this in my free time for my fun and someone's else profit, I did not have enough time for making the report perfect. I needed to do some other duties, maybe something school-related. So, I postponed it for indefinite amount of time and you know the result… I am really sorry for that.

What could have been done better from the reporter side?

Although I would not describe me as a perfectionist, I admit I sometimes have some perfectionistic traits in a limited way. That said, I am not perfect at avoiding perfectionism. But “perfect” is an enemy of “done”. I could have opted for a trade-off – to try to make the report perfect until some deadline. Once the deadline passes, I would report it in however imperfect form.

What could have been done better from the admin side?

This is much related to the first vulnerability report.

• Do not discourage white hats: While I understand that a vulnerability report might be something unpleasant to handle in general, they could have responded in a more kind way. I believe it was obvious I had no bad intentions and tried to behave as responsibly as possible.
• Encourage white hats: There are some companies that even reward vulnerability reports and/or put your name to a hall of fame. If vulnerability rewards are expensive, you still can have a hall of fame, like some companies (even Google) have.
• Have a contact for reporting of security issues. It is also a good idea to have security.txt file, but it should not be the only way to contact responsible persons. (I know, security.txt has started in 2017, so they could not have it. But today, it is a good idea to have one.)
• When you receive a vulnerability report but you are not the right person to handle it, forward it to someone responsible as soon as possible.

Cache-friendly secure connection for websites

While commenting Eric Meyer's article about issues that HTTPS bring to Africans, I found that this should be probably also posted as an article. I am discussing how to allow better caching while keeping a reasonable level of security brought by HTTPS.

We still need secure connection, even for public static sites

I still believe we should have a secure communication everywhere; I am not 100% sure if this should be the current HTTPS.

We need secure connection even for public static sites. The reason #1 is not encryption, it is authentication. We do not want infected routers / people with Wi-Fi Pineapple / malicious to ISPs / etc. to modify webpages we see. Without some kind of secure connection, they could for example inject some cryptominers or advertisments or malware. They could also modify the content of static pages to instruct people to do something dangerous, e.g., modify recommended amount of some chemicals.

Do we always want TLS?

The way we secure our communication does not have to be today's HTTPS, though. Encryption is needed just sometimes. On public static sites, it can kind of obscure what are you looking at (e.g., attacker sees you are looking at Wikipedia, but it is not clear what page), but traffic volume analysis can often distinguish between specific pages.

How to make it better?

Let's look at some options to make it better. There will be some tradeoffs to privacy, but we will not let attackers to affect traffic in an arbitrary way, as plain HTTP would allow. Thus, we would not make the user more prone to downgrade attacks than with today's HTTPS. Our main point is allowing the caches doing their jobs, maybe a better one than with the current state of the art HTTP caches can do.

Mixed content secured by SRI

First, we could sometimes achieve a reasonable level of security even with a plain HTTP. We could have loaded some images, stylesheets and even scripts over a plain HTTP, provided they are protected by subresource integrity (SRI). I have wondered why browsers consider even SRI-protected resources as a mixed content. They are protected against modification and they do not necessarily contain anything sensitive. I don't much need to hide the fact I am downloading jQuery 1.8.1… (Today, such change in browsers can be a bit more complex if it has to be compatible with older browsers with a more strict mixed content policy. It would ideally bring something like allowplain atributte, allowing usage of plain HTTP instead of HTTPS.)

Shared cache based on hashes

With SRI, we could go a bit further. Where explicitly approved by some extra header, the browser could just match the hash for caching purposes, even if it has not ever downloaded the specific URL. As a result, we would not needlessly download dozens of exactly same copies of jQuery or Bootstrap. We could download it just once and then use the cache. While this could serve as some minor side channel that reveals information what files are already in your cache, explicit approval through some header can make it a non-issue.

Serving signed responses from caching proxy

We could also have some caches of some signed (but probably unencrypted) data. This however goes with some privacy tradeoff and new protocol to implement, but it does not give up data authentication. A cache server could return some data with expiration time and signature, even without contacting the upstream server. This is quite more complex, but still technically feasible. We cannot use TLS at this point, because TLS serves for transport layer, which we would like to intercept. The handshake could however start as a standard TLS handshake and continue with a different protocol:

Client: ClientHello, I am trying to connect through TLS to host example.com, there are my capabilities (ciphersuites). I am able to use caching proxy instead of standard TLS.
Caching proxy: Hey, I have some content for this server cached. See my non-expired approval from the server, signed by the private key of certificate holder. I am allowed to serve you some of the requests. Plus there is the OCSP response, so you know the server's certificate is not revoked. You see, the private key holder indicates there is nothing sensitive in the URL, you can send it to me.
Client: OK, there is the full URL: htttps://example.com/contact
Caching proxy: OK, there are the data authenticated by the server.

If client or server does not support such a feature, either just because it is not implemented or because they don't want this for a reason, no other party can force the communication to go this way instead of standard TLS.

• Website owner agreement is needed: If the proxy does not have a signed and non-expired approval, it cannot force the client to reveal the full URL.
• If the browser chooses not to use this way (e.g., because of user's decision), it can insist on a standard TLS handshake.
• Standard TLS handshake can ne required for some blacklisted URLs (e.g., /api/*), POST requests or if some specific cookie is present. Those exceptions could be described in the initial approval.

Cache-friendly version?

I am, however, generally against making special cache-friendly sites, similar to past “wap” or “mobile” versions. If they have a different URL, it gets tricky to handle links. When I click a link from elsewhere, it does not necessarily point to the version I want. Also, force website owner not to use HSTS, which is probably not what we want.

Challenges

• UX issues: Maybe just some users will want such tradeoff, while some others will not. How to allow both of them making an informed decision?
• None of those suggestions is enough reviewed by others. Furthermore, description of signed caches is quite vague to properly review, because I have prefered to be concise. While I have some security and crypto background, I don't think this should be implemented without any review.
• This would require multiple parties to implement it. All the ideas require some change in browser and the website. The last one also requires important modification of the webserver and proxy. But incentives to implement this can be quite low for most people with fast Internet connection. On the other hand, the SRI enhancements are not so hard (i.e., they are much easier than extending HTTPS to some TLS alternative) and can be useful even in Europe / America on mobile connections, despite there is no proxy that can speed up loading.
• Any change in browsers is likely irelevant for people with Windows XP or something similar. On the other hand, they could be welcome anyway if their usage don't break anything.

Pebble patří FitBitu. Co to přinese?

Je už oficiálně potvrzeno, že FitBit koupil Pebble, údajně za 40 milionů dolarů. Co to bude znamenat pro fanoušky hodinek Pebble?

Článek vyšel na MyPebble.cz.

Můj první Spartan Race – Kouty Super 2015

Rád běhám. Mám za sebou už pár půlmaratonů (pod 1:45) a překážky taky znějí zajímavě. Přihlásil jsem se tedy na Spartan Race v Koutech nad Desnou, konkrétně na variantu Super (tj. min. 13 km a min. 20 překážek). A opravdu – Spartan Race bylo něco, co jsem do té doby nezažil. Byl to snad první závod, kde jsem předem neměl moc tušení, jestli ho úspěšně dokončím.

Před závodem jsme si zvědavě prohlíželi předpověď počasí. Ano, když jsem se hlásil, tak jsem byl určitě rád, že v říjnu asi nebude horko. Předpověď ukazovala cca 3°C – 5°C. No, horko to není. Zimy bych se nebál, kdyby nebylo zvykem mít na trase nějakou vodu – cestu potokem, podplavání překážky apod. Ale na druhou stranu, o den později, kdy na stejném místě měl být další závod (tzv. Beast, tedy delší varianta závodu), mělo být podle předpovědi dokonce pod nulou. To jsem musel okomentovat: A po nás námraza!

Nikoho z nás ale počasí naštěstí neodradilo a v sobotu jsme dopoledne šli závodit. Před závodem jsem do sebe dostal ještě nějaký teplý čaj (měl jsem trochu rýmu), což byla ten den hned první chyba – nevlezlo se do mě tolik jídla, kolik bych si představoval. Ale co se dá dělat. Před startem se nás z pódia snažili rozproudit a navodit tu správnou atmosféru. Řekl bych, že se to celkem povedlo. Před startem jsme si tam trošku zaskákali. A pak – startujeme! Vybíháme…

Prvních pár překážek bylo tak na rozehřátí. Nic těžkého, musel to dát snad každý. Hned za začátku nás poslali do sjezdovky nahoru. To byl celkem typický terén na celém tomto závodě, ale občas to samozřejmě šlo i dolů. Snažil jsem se mít tempo tak akorát a nepřepálit to, což asi byla druhá chyba, ale k tomu se ještě dostanu. Sepíšu tu pár vzpomínek z překážek. Pokusím se to psát zhruba podle pořadí.

První trošku vážná překážka byla přeručkování jakýchsi tyček. Moje ruce snesou o poznání méně než nohy, ale překážku jsem zvládl celkem bez problémů. Jen jsem se mírně zadýchal, a když mi dohlížející slečna řekla nějaké povzbudivé slovo ihned po dokončení překážky, musel jsem asi vypadat jako profesionální hráč pokeru.

Hod oštěpem. Nic zvláštního, jen mých prvních třicet angličáků. To bývá za nezdařenou disciplínu, v tomto případě jsem se oštěpem netrefil na první (jediný) pokus. Ale žádný problém, jsem svěží a běžím dál.

Pytel s pískem. Každý jsme vyfasovali velký pytel s mokrým pískem a šli s ním po sjezdovce – nejdřív nahoru a pak zpátky dolů. Na začátku jsem řekl, že nechci slyšet, kolik ten pytel váží (sám jsem hádal aspoň 10kg), vzal ho na záda a šel. Nevím, jak to bylo vysoko, řekl bych, že nekonečně. Několikrát jsem do kopce zastavoval a odpočíval. Zastavil jsem i asi tři metry před vrchem. Sice to byly jenom tři metry, ale zároveň to byly ještě tři metry. Pak následovala malá rovinka – nejjednodušší část. Člověk by řekl, že dolů to půjde snadno, ale ne tak docela. Nahoru a po rovince jsem se aspoň s pytlem mohl předklonit a být tak nějak stabilní. Dolů mi ten pytel dost bral stabilitu. Vidím to jako asi pro mě nejtěžší překážku, co tam byla. Na konci překážky jsem se zeptal, kolik ty pytle váží. Pro muže prý 20kg-25kg. Takže s pytlem jsem byl tak o třetinu těžší, možná i o víc.

Zajímavý byl memory test. Člověk si podle svého startovního čísla našel v tabulce kód a musel si ho zapamatovat. O hodně později si na to musel vzpomenout – jinak ho to stálo třicet angličáků. Já jsem s tím neměl problém. Jméno Belinda jsem si zapamatoval. V číslicích jsem našel nějaké údaje jako třeba můj ročník narození (tj. „91“). Ještě teď si vybavím „64Belinda9117“.

Brzy přišel šplh po laně. Nic až tak zvláštního, jen druhých třicet angličáků pro mě, ale stále celkem pohoda. Moment, vlastně něco ano: Na lano se začíná lézt z vody. Když pak člověk dělá angličáky, pěkně se na něj nalepí všechno to bláto. Zhruba od tohoto místa jsem taky měl občas nějaké křeče v nohách, možná kvůli té studené vodě. Zima ale nebyla, na Spartanu se člověk zahřeje.

Asi dvakrát nebo třikrát jsme měli cestu (plazení nebo válení sudů) pod ostnatým drátem. Jednou jsem dokonce pod ostnatým drátem vleže někoho „předbíhal“ (jestli se tomu tak dá říct).

Pár překážek bylo na rovnováhu. Měli jsme přechod po lávce a přechod po kůlech. S ani jedním nebyl problém. Akorát tu lávku někdo přeběhl rychle a rozechvěl celou konstrukci, tak jsem uprostřed lávky chvilku stál a čekal, než se to uklidní.

Horostěna – moje třetí sada angličáků. Trošku zbytečně, ale stále jsem měl sílu a nebyl to problém. A jen tak mimochodem, přišel jsem tady na to, že mokrý papírový kapesník si moc snadno nerozložím.

Na desátém kilometru to přišlo. Překážka nebyla nic extra náročného, měli jsme přeručkovat po madlech. Něco podobného jsem už zvládl dříve, jen tam byly železné tyče, které byly příjemnější. Ale hlavně to tehdy bylo v místě, kde jsem měl dost síly. Tady jsem to zkusil, ale cítil jsem, že mě to dost výrazně vysiluje. Angličáky se začaly zdát jako přívětivá alternativa. Kdybych se hodně snažil, možná bych tu překážku dal až do půlky, ale angličákům bych se stejně nevyhnul.

Tak začala moje čtvrtá sada angličáků. Udělal jsem jeden angličák a zjistil jsem, že té síly už moc není ani na ty angličáky. Nohy mě asi nebolely, ani nic dalšího, jen jsem prostě měl dost hlad a neměl jsem energii. Asi po dalších šesti angličácích vážně zvažuju, jestli pokračovat. Hlad byl výrazný a bylo naprosto jasné, že do cíle to lepší nebude. S sebou jsem si žádné jídlo nebral. (Hmm, příště…) Přede mnou kromě angličáků a překážek bylo ještě asi sedm kilometrů nejistým terénem. Celkem otevřeně se tu ptám: Kdybych teď skončil, za jak dlouho se dostanu k jídlu? Místo odpovědi na svůj dotaz jsem byl ale ujištěn, že už to půjde jen z kopce a překážky už „budou neangličákové“. (Přeloženo do češtiny, překážky nebudou tak náročné, aby se na nich ve velkém dělaly angličáky.) Váhám, ale nakonec se nechávám přesvědčit. Dodělám angličáky a pokračuju dál. Kamarádovi, se kterým jsem do té doby zhruba držel tempo, jsem řekl, že nemá smysl, aby na mě čekal. Bylo mi jasné, že dřív než v cíli se asi nepotkáme, a nechtěl jsem ho brzdit.

Skutečně to už jde jen z kopce. (Všímáte si té ironické dvojznačnosti?) No dobře, zas tak zlé to nebylo, z kopce se dalo i celkem ještě běžet. K čemuž při vidině jídla byla i celkem motivace. Skoro každá překážka tu byla těžká. Ani přelezení dřevěné stěny (cca něco přes 2 metry) už nebylo zdaleka tak samozřejmé jako na začátku závodu, i když to bylo pořád z těch lehčích překážek.

Jedna z posledních překážek bylo podplavání desky. Žádný hluboký ponor, ale člověk se musel celý ponořit do vody. Po vynoření jsem ze sebe okamžitě sundal funkční mikinu, která poněkud nasákla vodou a pekelně studila. Ale pak dobrý, pohybem jsem se zahřál.

Prakticky poslední překážka byla pavučina z lan, kterou měl člověk přelézt. Nahoru to šlo snadno a dolů… Dolů by to mohlo jít ještě mnohem rychleji. Na pavučině bylo mnoho lidí současně, dost se to hýbalo. Sil moc nezbývalo a riskovat, že to dolů půjde ještě mnohem rychleji se mi opravdu nechtělo, i kdybych náhodou spadl na tu správnou stranu. Asi sto metrů před cílem tedy dělám pátou sadu angličáků. Sice jsem v tom nebyl úplně sám, ale šlo o jedinou vyloženě neangličákovou disciplínu, kde jsem dělal angličáky. Šlo to pomalu, ale nějak to šlo. Uff, a hurá do cíle! Už jen kousek potokem, přeskočit malý oheň a jsem v cíli. Čas nic moc, ale cokoli lepšího než DNF beru.

V cíli teprve začala zima. A tedy taky menší dilema – mám se prvně převléct, nebo najíst?

Můj první Spartan Race byla určitě zajímavá zkušenost a i nejedno ponaučení. Dost jsem podcenil dobu trvání, takže jsem neřešil jídlo na cestě. Taky kdybych to na začátku trošku víc „osolil“ (nohy by to patrně zvládly), mohl mě hlad dostihnout až o něco později. Což by se mi vyplatilo hned dvojnásobně – hlad zde vytváří jakousi pozitivní zpětnou vazbu: hladovému všechno trvá déle, ale o to je pak člověk hladovější. Určitě by pomohlo taky pití (hádám, že by to stálo za tu trochu zátěže), ale nepřišlo mi to jako až tak krizové. Na Super jsem byl vlastně vybaven spíš jako na Sprint (kratší varianta závodu). Hodilo by se taky posílit ruce, ale to vím už delší dobu. Příště můžu dopadnout lépe. Určitě toto nebyl můj poslední Spartan Race. Chtěl bych jít na Super nebo Sprint. Varianta Beast má zatím ještě čas.

Za dva týdny jdu na něco vyloženě odpočinkového – na půlmaraton.

Review of Crypto library in Play! framework

I'd like to discuss the crypto library security and purposes, namely encryptAES and decryptAES methods. I find it easy to misuse the library. Moreover, recent 2.4 update changed some security properties. That is, some previously insecure usages are secure now, but also some previously secure usages are insecure since 2.4. This means users of Crypto library should consider the security impact before migrating to 2.4.

What has been changed?

The ECB mode has been replaced by CTR mode. I'll quote a misleading claim from the official documentation: The CTR mode is much more secure than the ECB mode.

The ECB mode is non-recommended in general, so this might look like a good decision at first sight. While the CTR mode can be more secure if properly used, it has some different pitfalls. Because some of these CTR mode pitfalls are not present in ECB, some previously secure code might become insecure.

There are some more changes, e.g. better entropy of key (higher effective key size). The old Crypto library uses first 16 characters of a string key (i.e. application.secret by default) as a key, which is wrong, especially when the string (application.secret) is hexadecimal (⟹ 64b effective key size) or so.

The new Crypto uses a hash function for deriving the key, which is much better. A PKDF would be even better for some purposes, but even now I don't see any significant issue with the new key derivation approach. (But it depends on usage! I'll discuss it later.)

What might be wrong for some usages?

Unlike ECB, the CTR mode is a stream cipher mode. Stream ciphers have usually two issues that are not present in ECB mode:

1. Malleability. This one is not specific for stream ciphers, but stream ciphers are ultimately malleable. An adversary without the secret key can modify the cryptotext to mean something different. For more details on malleability, see the related Wikipedia article.
2. Insecure when a key+IV is reused. If you, use one key with the same IV twice, some details about both plaintexts are leaked, potentially revealing both of them. See Reused key attack for more details.

The malleability can be mitigated by authenticated encryption, but Play! does not it implicitly. This would be correct for a completely new API if this was mentioned in the documentation. In Play!, the Crypto API is not completely new (so one might consider it as a BC break with some bad security implications) and the documentation even don't mention it.

The key+IV resuse attack (“keystream reuse attack”) can be mitigated by using random unpredictable IVs. The documentation is unclear about usage of IVs. It just states that both using an IV and not using an IV is supported, but it is not clear what is the default.

What else is wrong with the documentation?

I've found also some relict in documentation, ECB doc relicts. It is a minor issue: The documentation just states that some usage is insecure, although the issue is not true for CTR mode. See my comment on the related GitHub issue

What/who is the Play! Crypto library intended for?

A proper mode of operation must be selected for ensuring desired level of security for desired type of usage. There are various properties that can be considered neither good nor bad without defining the correct usage. I am also not sure if the library is intended for crypto-newbies (it is easy to use it wrong for them) or crypto-experts (they would want to choose the mode of operation themselves).

In addition to two CTR-related issues mentioned above, it is questionable if PKDF should be used. It is unneeded in some cases (e.g. if the key is application.secret), but it is welcome if you are using a potentially weak password (e.g. user password), because they slow bruteforce attacks down by some factor.

Well, I admit one can configure the mode. But I don't think that global config (i.e. play.crypto.aes.transformation config option) is a good idea. It is generally unclear what code is affected by changing this property. Is some library code affected? I don't know until I analyze all the libraries I use.

I'd like to hear answer to the question from the developers. It should be also noted in the documentation. Without it, one might assume that almost any behavior is OK.

Why do I disclose it publicly?

I respect responsible disclosure objective, but I don't think that keeping this issue private makes any sense now, especially when 2.4 is fresh. I feel it is better to warn programmers that they should think twice between 2.3 ⟶ 2.4 migration if they are suing Play! Crypto library.

Discussion

If you wish to discuss it, you should do so in the discussion thread on play-framework user group. Comments under this article are closed in order to prevent two separate discussions.

Password protection for purchases in Google Play can be bypassed. (And some other issues.) How to defend yourself?

Google Play allows you to buy apps, books and music. Once you enter a payment method, (e.g. payment card or carrier invoice), it is saved, so you can use the same payment method in the next purchase. Google offers password protection for that. It sounds great, but it can be bypassed. We actually don't have an additional security, but an unkept promise, which may have the opposite effect – the user might rely on the security enhancement, which does not work correctly.

There is an extra issue for users with multiple Android devices. The thief of one device can install apps on the other devices of that user. I'll also mention another related issue, but the last one is fixed.

This is just a warning about security issues, not a manual for the abuse.

This article is a translation (with minor modifications) of my recent article. I am sorry for the delay, I hoped to release this article sooner.

Google will not fix it.

Well, there were also some related issues in two-factor authentication, but Google fixed them quickly after they were reported. Google however refused to fix two Google Play related issues I will talk about.

By the way, Google has paid a bug bounty and listed me in the Hall of Fame, but they said they were happy with the current situation.

Where is the merit of the issue?

Google Play allow us to purchase some content using the Google Play application for Android, which is usually password protected. I haven't looked in the details of password verification, but I hope this is designed correctly. However, this is not the only way I can buy an item in Google Play. I can also use the web interface on https://play.google.com/. The web interface does not require the password for buying an item.

Moreover, the attacker does not need the victim to be logged in a Google account in a browser on the stolen device. Once the Google account is present in the device (which very likely due to the connections to the Android ecosystem), we can use the account also in a web browser. We just need a tool, which is often pre-installed in Android devices. I am talking about Google Chrome for Android, which suggest the attack when you are on the Google login page:

Well, it is unclear from the screenshot if there is a real attack possible. For example, Google might consider this login method to be something inferior, so Google would ask for password when buying an application. This is, however, not the case. Google allows you to use this passwordless login for buying apps without knowing the password.

There is one more issue. The attacker can install any application (paid or free) on other devices of the victim. For example, If you have your tablet stolen, the thief might abuse this feature for spying your phone.

How could Google fix it?

I've suggested some countermeasures:

• Remove the passwordless login feature. This would surely mitigate these attacks, but it costs too much of user convenience and there are some more convenient ways.
• If user uses the passwordless login, the Google Play webapp would require the user's password for any application installation request. If user logs in with the password, Google would allow installing apps without entering the password again.
• The password would be required always when the user purchases some item in Google Play.
• Some combination of the above. My preferred approach is asking for password when user buys an item (regardless the authentication method) and asking for password when installing any application (either paid or free) on a remote device using the passwordless login feature. However, when user uses, say, Firefox for Android, so he can log in only with the password-based authentication, he would allow the attacker to install any free application on other devices of the victim.

How can I defend myself?

First, when you lose an Android device, you should change your Google account password as soon as possible. (I also recommend changing all the passwords of other affected accounts, not just the Google account.) This performs a remote logout on the Android devices.

Screen lock might help, but it can be bypassed in general. In some cases, it might be very easy, e.g. on phone with enough access to recovery. In some cases, it might be hard, but one can disassemble the phone and directly access the flash memory. (Well, this extreme case is hard and might not be worth the cost.) Nevertheless, screen lock is likely to discourage some people.

Remote wipe tools can also help, but they should not be a primary countermeasure for this issue. First, I advise you to change the password regardless of remote wipe tools, because you can never be sure if you have it done in time. Moreover, I am not aware of any secure delete functionality in Android remote wipe tools. Of course, when you change the password, there might be still some other reasons for doing a remote wipe, so I don't suggest remote wipe tools to be useless. They are useful, but you should not rely on them too much…

And of course, the best countermeasure is not having your device lost :)

Issues outside the Google Play

Of course, there are some other parts Google ecosystem affected by passwordless login.

Two-factor authentication

There are some apps (e.g. Android) not supporting the two-factor authentication, so Google allows you to generate an application-specific password for these purposes. In order to generate an application-specific password, you have to re-enter your password, which is good. However, it used to be enough to use the password-less authentication in Android for generating new application-specific password. This could be abused by a thief of an Android device for having an access to the account even after the user changes the password.

Well, Google sends an e-mail when user generates a new application-specific password, but the attacker is very likely to have access to his GMail account, so he can easily delete it.

It is worth noting that this used to be also an issue for Android non-users. An adversary was able to abuse this feature for cloning an application-specific password and use the cloned one even after the old one is revoked. Some social engineering (like choosing a good name for it) might be needed for successful attack.

Fortunately, this issue was fixed quickly after I reported it.

Access to history and some other more protected data

Google tries to protect some data more than others. For example, when you go to https://history.google.com/, Google is likely to require your password even if you are logged in. The passwordless login seems to weaken this extra protection. Google sees this to be just a feature, not a bug. You can see the history data by using Google Search app. So, mobile devices (including tablets) seem to have a different security policy from desktops. It might be confusing, but we should be aware of it.

V Google Play lze obejít ochranu nákupů heslem. Jak se bránit?

Google Play umožňuje nakupovat aplikace, knihy a hudbu. Jakmile jednou vyplníte způsob platby (např. platební karta nebo vyúčtování operátora), uloží se a můžete toho využít při přístím nákupu. Od určité doby se Google rozhodl ochránit tyto nákupy heslem. Tato snaha je určitě chvályhodná, pokud by to ale nešlo obejít. Takto máme místo zabezpečení spíše nesplněný slib, který může mít spíše opačné účinky – uživatel se může na zabezpečení spoléhat, to ale nebude fungovat.

Další problém nastává, pokud máte více zařízení s Androidem. Případný zloděj jednoho z těchto zařízení Vám může instalovat aplikace na jiné zařízení bez Vašeho vědomí.

Článek slouží pouze jako varování před bezpečnostními problémy, ne jako návod na zneužití chyby.

Google chybu opravovat nechce.

Přesněji řečeno, nechce opravovat tu část v Google Play. Problém postihoval i například dvoufaktorovou autentizaci, ale tam to již Google opravil velmi brzy po nahlášení. O dalších dopadech ale později.

Zajímavé je, že mi Google vyplatil odměnu za nalezení bezpečnostního problému a zařadil mě do síně slávy, ale přesto to opravovat nechtějí.

Kde je problém?

Na Google Play můžeme nakupovat přes aplikaci pro Android. Ta chce heslo. Způsob, jak jej ověřuje jsem nezkoumal, předpokládám ale, že jej pošle serveru a že (snad) server tudy nedovolí nákup bez potřebného ověření. To ale není jediný způsob, jak mohu nakoupit v Google Play. Druhá možnost je navštívit https://play.google.com/ a nakoupit přes webové rozhraní. Webové rozhraní nepožaduje nákup znovu potvrdit heslem.

Možná se zdá, že útočník potřebuje uživatele, který zůstal v prohlížeči přihlášený ke svému účtu u Google. Není tomu tak. Jakmile v telefonu je účet Google (což obvykle je, pokud chce uživatel používat Google Play apod.), můžeme se s ním totiž přihlásit i ve webovém prohlížeči. Stačí nám na to jednoduchý nástroj, který je navíc v mnohých telefonech a tabletech již předinstalovaný. Jedná se o Google Chrome pro Android. Je to velmi jednoduché, stačí navštívit stránku s přihlášením a Chrome Vám řekne, co máte udělat:

Teoreticky v této chvíli útočník ještě nemá nutně vyhráno. Google by mohl brát přihlášení touto cestou jako „méněcenné“ a pro nákup přesto chtít heslo. Na svém vlastním účtu jsem si ale vyzkoušel, že zde Google heslo nevyžaduje.

Další problém je, že tudy lze instalovat aplikace (jak placené, tak ty zdarma) na libovolné zařízení spojené s tímto účtem Google. Pokud například ztratíte telefon, zloděj by mohl této vlastnosti zneužít ke špehování Vašeho telefonu.

Jak by to mohl Google opravit?

Googlu jsem navrhoval několik variant:

• Odstranit automatické přihlašování. Účinné řešení, ale zbytečně radikální.
• Pokud se uživatel přihlásil přes automatické přihlášení, chtělo by se po něm při instalaci aplikace přes webový Google Play heslo. Pokud se uživatel přihlásil zadáním přihlašovacích údajů, heslo by se po něm nechtělo.
• Heslo by bylo vyžadováno na každý nákup, ale ne pro aplikace zdarma.
• Nějaká kombinace výše uvedených pravidel. Preferoval bych, kdyby se Google ptal na heslo jak při nákupu jakékoli aplikace i přes webové rozhraní (i kdyby byl uživatel přihlášen na počítači přes jméno a heslo), tak v případě automatického přihlášení při instalaci jakékoli aplikace (třeba i aplikace zdarma) na vzdálené zařízení. Nicméně, pokud se uživatel z nějakého důvodu přihlásí ke svému účtu na mobilu v jiném prohlížeči (a tedy nutně použije heslo), třeba jen kvůli vyhledávání, umožní to útočníkovi instalovat neplacené aplikace na jiná zařízení uživatele.

Jak se bránit?

Zaprvé, při ztrátě telefonu nebo tabletu s Androidem co nejdříve změnit heslo k účtu Google. (Je samozřejmě vhodné změnit i hesla k ostatním účtům.) Tím ztracený telefon nebo tablet vzdáleně odhlásíte.

Samozřejmě může pomoci nějaký i zámek obrazovky, ten ale v principu lze obejít. Někdy to lze snadno (extrém je rootnutý telefon se zapnutým USB laděním, ale to už dnes není tak jednoduché zneužít – novější Android požaduje povolit klíč počítače), jindy obtížněji (teoreticky vždy můžeme telefon rozebrat a dostat z něj třeba flash paměť, otázka je, jestli to stojí za to). Každopádně zámek obrazovky telefonu může někoho odradit.

A samozřejmě ze všeho nejlepší je telefon ani tablet neztratit :)

Týká se to pouze Google Play?

Jak je možná zřejmé, tento problém se netýká výhradně Google Play, ale měl trošku více dopadů. Dříve jsem o dalších dopadech mlčel, protože by mohly naznačit podstatu chyby.

Dvoufaktorová autentizace

Ne všechny aplikace podporují dvoufaktorovou autentizaci, takže Google umožňuje si nechat vygenerovat speciální heslo, které budete používat v jedné konkrétní aplikaci. Google to zcela správně ochránil heslem. Jenže, jak možná tušíte, nebylo potřeba znát heslo. Stačilo mít účet Google v Androidu a bylo možné podobnou cestou generovat nová speciální hesla. Google sice uživateli poslal e-mail, že vygeneroval nové application-specific password, ale to nemuselo být moc platné, když útočník měl typicky i přístup k jeho e-mailu a mohl jej smazat…

Stojí za zmínku, že bylo možné takto „rozmnožit“ tato speciální hesla. Pomocí speciálního hesla je možné se přihlásit do Androidu. S přihlášením do Androidu potom bylo možné výše uvedeným způsobem získat nové speciální heslo.

Celý tento problém s dvoufaktorovou autentizací ale Google opravil brzy po nahlášení.

Přístup k historii a dalším datům s vyšší ochranou

Když jdu například na https://history.google.com/, Google po mě chce zopakovat heslo. Chápu to tak, že historie vyhledávání patří mezi data, která si podle Google zasluhují vyšší ochranu, a proto vyžaduje zadat heslo znovu. Automatické přihlášení v Google Chrome pro Android ale tuto zvýšenou ochranu narušuje. Jenže to není bráno za slabinu, protože v Androidu lze tuto historii prohlížet i jinudy. Rozumím, že bezpečnostní zásady na desktopu se mohou lišit od těch na mobilu. Je to sice trošku matoucí, ale chápu to.

Co má Dvorakova klávesnice společného s morseovkou?

Zamysleli jste se někdy nad vztahem mezi Drovakovou klávesnicí a Morseovou abecedou? Naučit se Dvorakovu klávesnici by mohlo být o trošku jednodušší se znalostí morseovky. Obojí vychází z frekvence písmen v angličtině. V morseovce se častá písmena zapisují kratší posloupností signálů, u Dvoraka byla nejčastější písmena umístěna na prostřední řádek. (Dvorak nicméně sledoval i jiné vlastnosti, jako posloupnosti znaků nebo střídání levé a pravé ruky. V tomto článku to neřeším.)

Všechna písmena v prostředním řádku Dvorakovy klávesnice kromě „H“ se v morseovce zapisují nejvýše třemi signály. Písmeno „H“ ale není až tak zásadní výjimka, to se zapisuje čtyřmi krátkými signály (....).

Takovéto pravidlo je trošku hrubé, protože nerozlišuje mezi délkou krátkých a dlouhých signálů. Například M (––) trvá dva signály, zatímco H (....) trvá čtyři signály. Pokud bychom ale uvážili délku signálů, zjistíme, že trvají stejně: Podle aktuálního doporučení trvá krátký signál jednu jednotku času, dlouhý signál trvá tři jednotky času a pauza mezi signály v rámci písmena trvá jednu jednotku času. Odvysílání „dlouhého“ písmena H (....) tak trvá 7 jednotek času (4 krátké signály a 3 pauzy mezi nimi), zatímco odvysílání „krátkého“ písmena M (––) trvá také 7 jednotek času (2 dlouhé signály po třech jednotkách času a jedna pauza mezi nimi).

Pokud bychom chtěli vytvořit opačné pravidlo, tedy že písmena do tří signálů mají být v prostředním řádku a ostatní písmena mají být v horním nebo dolním řádku, musíme mít bohužel více výjimek. Morseovka má celkem 14 písmen, která se zapisují nejvýše třemi signály. Dvorakova klávesnice má ale pouze 10 znaků v prostředním řádku. Nutně tak získáme aspoň 4 výjimky. Kvůli písmenu „H“ ale máme celkem 6 výjimek: v horním řádku G (––.) a R (.–.), v prostředním řádku H (....) a ve spodním řádku K (–.–), M (––) a W (.––).

Zajímavé ale je podívat se na znaky, které „měly“ být v prostředním řádku (protože jejich zápis v morseovce je dostatečně krátký), ale nedostaly se tam. Jde o písmena G (––.), R (.–.), K (–.–), M (––) a W (.––). Čtyři z těchto pěti písmen se jsou složeny ze tří signálů, u tří z nich navíc převažují dlouhé signály. Z méně než tří signálů se zde skládá pouze písmeno M (––), ale to se skládá ze dvou dlouhých signálů. Trošku se divím, že na seznamu výjimek není písmeno O (–––), které se skládá se tří dlouhých signálů a je tedy nejdelší.

Jak je na tom QWERTY/QWERTZ?

Rozložení QWERTY bylo vyvinuto tak, aby bylo psaní na něm co nejpomalejší, protože psací stroje tehdy nezvládaly rychlé písaře. Pokud bychom se pokusili aplikovat pravidlo o morseovce na QWERTY (příp. QWERTZ, ale tam to vychází prakticky stejně), dostali bychom mnohem více výjimek:

V prostředním řádku se nachází písmena F (..–.), H (....), J (.–––) a L (.–..), která se skládají z více než tří signálů. Prostřední řádek QWERTY má pouze 9 písmen, z toho skoro polovina (4) porušuje naše pravidlo.

Pokud chceme 14 písmen do tří signálů v morseovce umístit do řádku s devíti klávesami, minimálně pět písmen se nám tam nevleze. Další výjimky nám udělají zmíněná písmena F (..–.), H (....), J (.–––) a L (.–..), která vytlačí čtyři jiná písmena. Dohromady by mělo být 5+4+4 = 13 výjimek.

A skutečně. Horní řádek má písmena W (.––), E (.), R (.–.), T (–), U (..–), I (..) a O (–––), tedy celkem sedm 7 na 10 písmen. Prostřední řádek jsme si ukázali, ten má 4 výjimky na 9 písmen. Ve spodním řádku potom nesedí N (–.) a M (––), tedy nesedí dvě ze sedmi písmen. Máme tedy celkem 7+4+2 = 13 výjimek.

To je určitě mnohem víc, než kolik má Dvorak. Je to více než dvojnásobek. Na QWERTY tvoří výjimku přesně polovina písmen, což zhruba odpovídá náhodě. Pokud byla ale QWERTY navržena tak, aby se na ní psalo maximálně neefektivně, není to málo? Zřejmě neefektivita QWERTY měla spočívat v něčem jiném než v rozmístění kláves do řádků. Na QWERTY například převládá psaní levou rukou. Dost možná bychom ale našli i nějaký méně efektivní layout než QWERTY.

Který layout používám?

Na závěr dodám, že se nechystám přecházet na Dvorakovu zjednodušenou klávesnici. Rád jsem nahlédl do jejího návrhu, určitě má svoje výhody, ale byla by to velmi náročná změna – musel bych změnit layout na tabletu, mobilu a notebooku zároveň. Navíc na notebook by se pro začátek hodily přelepky na klávesnici a na mobilu by to bylo ještě horší – mám výsuvnou klávesnici a přelepky bych nejspíš sloupnul při otevírání a zavírání mobilu.

Používat Dvorakovu klávesnici na jednom zařízení a QWERTY na druhém by bylo obtížné. Pamatuju si, jak těžké bylo používat současně QWERTY (na mobilu) a QWERTZ (na notebooku). Časem jsem došel k tomu, že jsem to musel sjednotit a na notebooku jsem přešel na českou QWERTY. Ta byla celkem fajn, dokud jsem nepotřeboval psát na školním počítači s Windows, kde se česká QWERTY od české QWERTZ liší mnohem více než pouze pozicí Y a Z. Nedávno jsem zkusil česko-americkou klávesnici CShack, opravil pár chyb a mírně si ji upravil.

Jak zpracovávat chyby?

V programu může běžně nastat nějaká chyba, kterou bychom měli zpracovat. Výjimky nejsou jediná možnost, jak to řešit. Co víc, výjimky nemusejí být vždy tou nejlepší možností.

Dost totiž záleží na stylu programování. Nicméně dnes se styly programování často mísí, takže to není tak jednoznačné. Většinou dnes uplatníme od každého přístupu něco.

Imperativní přístup

V imperativním kódu budou výjimky nejspíše správná cesta. Pokud volám funkci (proceduru), která má něco provést, ale nevrací žádný výsledek nebo mě její výsledek nemusí zajímat, je dost velké riziko, že zapomenu zkontrolovat výsledek. Dopady mohou být někdy fatální. Pokud se nepodaří změnit adresář, mohu vymazat třeba úplně jiná data. Pokud se nepodaří zkopírovat data, může dojít k jejich ztrátě. Pokud se nepodaří volání setuid, program může běžet dál s vyšším oprávněním, jako to bylo v případě rageagainstthecage. V takovýchto případech je lepší program nechat spadnout než dělat, že se nic špatného nestalo.

Bylo by fajn, kdyby se programátor již při kompilaci dozvěděl, že něco zapomněl ošetřit. V Javě jsou k tomuto účelu checked exceptions. Používají se v situacích, kdy si programátor nemůže být jist, že operace proběhne bez chyby. Typicky jde o I/O. Naopak třeba u dělení by bylo otravné pokaždé muset kontrolovat, jestli nedošlo k ArithmeticException, ale zase programátor má šanci různými způsoby zajistit, aby nedělil nulou. Uznávám, že okolo checked exceptions je jistá kontroverze, a že nejspíš kvůli tomu je nemá moc jazyků. Nalezení hranice mezi checked a unchecked mi kupodivu v praxi většinou (ne vždy) nepřišlo jako až takový problém, ale třeba podpora v lambda funkcích je docela peklo. Dobře se to projevuje v Javě 8. Zkuste schválně upravit kód urlStringList.map((url) -> new java.net.URL(url)) do funkční podoby.

Funkcionální přístup

Mám dvě zprávy, jednu špatnou a druhou dobrou.

Špatná zpráva je, že v čistě funkcionálních jazycích není chytání výjimek zrovna běžná záležitost. Například v Haskellu se snad nedají výjimky chytat mimo I/O monády. Důvodů pro to může být více, třeba určité narušení čistoty vzhledem k línému vyhodnocování. Je tedy celkem OK vyhodit výjimku třeba u dělení nulou, což mohl programátor snadno ošetřit různými způsoby. Na druhou stranu je méně vhodné házet výjimku třeba u neexistujícího klíče mapy.

Dobrá zpráva je, že funkcionální jazyky přicházejí s něčím v jistých ohledech lepším, co by mohlo nahradit checked exceptions. Pokud výraz nemění stav, určitě nás bude zajímat jeho návratová hodnota. Jinak je zbytečný. (Výjimkou může být snad jen sleep.) V návratové hodnotě bude tedy buď výsledek, nebo chyba. Když chce programátor číst hodnotu, musí zároveň ošetřit i chybu. Podstatné je, že by nemělo jít o uspořádanou dvojici (errorCode, value), protože tady je velmi snadné přečíst pouze value, i pokud došlo k chybě. Spíše by mělo jít o typ Either[ErrorType, ReturnValueType]. V případě úspěchu se vrátí Right(value), v případě chyby se vrátí Left(errorDescription).

Možná to vypadá strašně komplikovaně, ale není. Funkcionální jazyky mívají pattern matching, který to usnadní. Ukážu příklad. Dejme tomu, že budeme mít celočíselné dělení safeDivision, které skončí chybou nejen v případě dělení nulou, ale i v případě nepřesného výsledku. Tedy safeDivision(9, 3) vrátí Right(3), ale safeDivision(9, 2) vrátí Left(InaccurateResult) a safeDivision(9, 0) vrátí Left(DivisionByZero). Budeme psát funkci, která má prezentovat výsledek uživateli. Její tělo může vypadat třeba takto:

safeDivision(numerator, denominator) match {
 case Right(result) => s"$numerator/$denominator = $result"
 case Left(error) => "Can't divide"
}

Nebo můžeme vypsat i konkrétní chybu:

safeDivision(numerator, denominator) match {
 case Right(result) => s"$numerator/$denominator = $result"
 case Left(InaccurateResult) => "Can't divide accurately"
 case Left(DivisionByZero) => "Can't divide by zero"
}

Daly by se vymýšlet i složitější příklady, kdy bychom napsali nějaký výraz pro prvek JSONu (například json.a.b.c.d.as[String]) a na konci bychom zjistili buď hodnotu, nebo srozumitelnou chybovou hlášku (např. "a.b.c je null"). Toto by se přes výjimky dělalo obtížně.

Nabízí se otázka, kdy ve funkcionálním programování použít výjimky a kdy návratové hodnoty. Výhoda výjimek je, že nezaplevelují kód, pokud ta chyba nemůže nastat, například u foo/(1+x*x) nenastane dělení nulou (pokud je vyřešeno číselné přetečení). Jejich nevýhoda je, že se na jejich zpracování snadno zapomene a že se hůře zpracovávají. Někdy se osvědčilo nabídnout dvě funkce, kdy jedna je optimistická (předpokládá bezchybný průběh, jinak hodí výjimku) a druhá pesimistická (předpokládá, že může nastat chyba, a vrátí Either nebo něco podobného). To může být užitečné třeba u mapy (slovníku), kdy záleží na použití, co se více hodí.

Který použít?

Rozmýšlíte se, jestli použít funkcionální přístup, nebo imperativní? Nenechte se zmást jazykem. Máme imperativní jazyky s funkcionálními prvky (Ruby, Java, PHP), máme čistě funkcionální jazyky s I/O monádami (Haskell) a máme nečisté funkcionální jazyky (Scala, LISP). Hranice jsou někdy diskutabilní, záleží dost na kultuře. Co tedy s tím?

Pokud by chyba v dobře napsaném programu neměla nastat, pak budou nejspíš nejlepší výjimky. Nutit programátora ošetřovat chybu, která nemůže nastat, těžko povede k něčemu dobrému. V lepším případě ji sám konvertuje na výjimku, v horším případě ji nějak bude ignorovat.

Funkcionální přístup se dobře hodí u výrazů, které nemají žádný side effect. Tam těžko zapomenu na kontrolu návratové hodnoty. Zbývá pouze otázka, zda zvolený jazyk nabízí vhodné prostředky pro tento přístup.

Diskutabilní bude použít funkcionální přístup, pokud sice mám side effect, ale vracím nějakou zajímavou návratovou hodnotu.

Pokud je ale volání čistě o tom, abych udělal nějaký side effect (změna adresáře, setuid, ...), potom je dost riskantní se spoléhat na ověření návratové hodnoty. Jsme čistě imperativní, výjimka je tedy skoro jasná volba, pokud to jazyk umožňuje. Diskutovat lze možná o tom, jestli má jít o checked exception, nebo unchecked exception.

Nokia s Androidem pod Microsoftem? Ono to začíná dávat smysl.

Nejdřív Microsoft, nepřesně řečeno, „koupil Nokii“. Potom se objevily spekulace o Nokii s Androidem, které byly v Barceloně potvrzeny. A do toho se objevuje spekulace, že by měl Microsoft umožnit běh aplikací pro Android na Windows. Dává vám to smysl? Začínám tušit, co se chystá.

Tento článek je spekulace. Snažil jsem se ale fakta odlišit od domněnek.

Telefony s Androidem byly skutečně představeny

Jasný fakt je, že Nokia smartphony s Androidem skutečně představila. Jde o levnější smartphony, mají systém upravený do vzhledu Windows Phone a nemají Google Play. Uživatel s telefonem dostane prostor v úložišti OneDrive od Microsoftu. Dokonce v systému lze najít označení „Nokia X software platform 1.0.1“, jako by to ani nebyl Android. Samo o sobě některé věci, zejména absence Google Play, znějí jako šílenost, ale s ostatními událostmi to dohromady začne dávat smysl.

Tyto telefony nejspíš bude vyrábět Microsoft

Ještě šíleněji může na první pohled znít, že tyto telefony bude nejspíš vyrábět Microsoft. Microsoft totiž koupil mobilní divizi Nokie. (Nekoupil celou firmu Nokia – ta bude stále existovat a bude dělat mapy Here, bude mít Nokia Solutions and Networks a další.) Zdroj už přesně nevím, ale od převzetí mobilní divize (očekává se první čtvrtletí 2014) do zhruba konce roku 2015 nebude, tuším, Nokia podle dohody smět vyrábět vlastní telefony. Těžko tedy můžeme předpokládat, že tyto telefony bude dělat Nokia. Spíš to převezme Microsoft s celou divizí Devices & Services.

Teoreticky by Microsoftu snad nemělo nic bránit v zahození těchto telefonů. Hádám ale, že se tak nestane. Spíše to vypadá, jako by vývoj těchto telefonů začal na pokyn Microsoftu.

I když je bude vyrábět Microsoft, mohou ještě mít značku Nokia

Nenechte se zmást, i když Nokia jako taková nebude patřit Microsoftu a bude stále mít svoji původní značku, dohodla se s Microsoftem na tom, že v některých případech může použít její značku. Můžeme se hádat, jestli „current Nokia mobile phone products“ napsané 3. 9. 2013 zahrnuje i telefony představené v roce 2014. Tisková zpráva nicméně není smlouva a právníci nejspíš pro skutečnou dohodu udělali přesnější formulaci. Dávalo by smysl, kdyby Microsoft nemusel rebrandovat všechny předchozí telefony a značku Nokia vypustil až u těch nových.

Microsoft prý snad umožní běh aplikací pro Android na Windows

Objevují se spekulace, že Microsoft umožní na Windows spustit aplikace pro Android. Nejspíš ale pouze ty, které sám schválí ve Windows Store. Instalace APK ze souboru tak asi možná nebude, Google Play nečekejte vůbec. Myslím, že podpora aplikací pro Android na Windows sice bude, ale bude to s ní trošku vlažnější, než to na první pohled může vypadat.

Zaprvé, těžko tu bude 100% kompatibilita. Některé aplikace pro Android mohou být vázány nějakým způsobem na Linux a to se Microsoftu asi nebude chtít řešit. (To se mimochodem nechtělo řešit ani BlackBerry, které to s aplikacemi pro Android myslí asi o něco vážněji.) Jiné aplikace zase používají Google Play Services, které tu bez dohody s Googlem nebude. (A pokud chce Microsoft schvalovat aplikace a mít provize z prodeje, dohoda tu asi nevznikne.) Microsoft může místo Google Play Services nabídnout alternativu s podobným či stejným API, ale třeba podporu push notifikací bude muset vyřešit vývojář i na serveru. Opět tu můžeme vidět do jisté míry paralelu s BlackBerry OS 10, kde též řešili podporu aplikací pro Android.

Zadruhé, možná ani po „jailbreaku“ nepůjde instalovat vlastní APK. Microsoft totiž nemusí dát do Windows obecný runtime pro aplikace pro Android. Možná bude mít pouze nějakou on-line službu, která aplikace pro Android (s nějakými omezeními) konvertuje pro Windows Phone. K této službě se mohou vázat různá omezení, která i v případě odemčeného telefonu zabrání nebo aspoň významně ztíží instalaci cizí aplikace jako APK.

Na druhou stranu, možná bychom nemuseli čekat na Windows 9, jak některé zdroje tvrdí. Touto cestou může Microsoft nabídnout tyto aplikace i pro starší Windows. V extrémním případě by věškeré potřebné součásti byly přímo v té konvertované aplikaci.

Microsoft to nejspíš dělá zejména kvůli Windows Phone. Smysl to ale může mít i kvůli desktopovým Windows – pro ty je sice aplikací dost, ale asi málo z nich je přizpůsobených pro dotykové ovládání. Pokud budou mít vývojáři možnost se věnovat hlavní platformě (Android) a s minimem práce ty aplikace dát i na Windows Store, budou tak nejspíš činit mnohem ochotněji a Microsoft by mohl tak rychleji zaplnit nedostatek aplikací.

Z Nokia X software platform může být „Windows Phone Lite“

Pokud ale bude podpora aplikací pro Android na Windows Phone, začínají dávat smysl telefony s Androidem. Zvláště když jsou upraveny tak, aby to Android moc nepřipomínalo a bude mít jiný obchod s aplikacemi. Navíc s nimi dostane člověk 10GB v OneDrive od Microsoftu. Jde o lowendy, které nebudou příliš konkurovat Windows Phone. Zatím snad vše nasvědčuje tomu, že Windows Phone budou pro Microsoft hlavním operačním systémem a upravený Android bude pro lowendy. Očekávám, že nastane zhruba toto:

• Pokud budu chtít aplikaci pro Android vystavit na obchodu Nokie (nebo Microsoftu?), bude muset splňovat stejná omezení jako pro Windows Marketplace. (Možná se najdou výjimky – například aplikace, které mají speciální verzi pro Windows Phone.)
• Na Nokiích s Androidem nepůjde instalovat aplikace z neznámých zdrojů, ale pouze schválené aplikace z obchodu. Naproti tomu na běžných Androidech je instalace z neznámých zdrojů otázka jednoho zatržítka v nastavení.
• Obchod Nokie časem splyne s Windows Marketplace.
• Všechen software pro Nokia X software platform půjde spustit i na Windows Phone. Naopak to ale platit nemusí.

Teď by to všechno mohlo dávat smysl. Microsoft by skutečně dělal telefony s Androidem, ale měl by tam Windows Marketplace a vlastně by ty telefony až tak nekonkurovaly těm s Windows Phone. Android v podání Microsoftu by byl spíše Windows Phone Lite.

Nové smartphony s Windows Phone by mohly používat značku Lumia, kterou Microsoft dostane od Nokie. Nové smartphony s Androidem by spíše použivaly jinou značku. Možná Asha, možná ještě jinou.

Možná se dočkáme navigace Here pro Android

Navigaci Here bude mít Microsoft licencovanou, ale patřit bude stále Nokii. Pokud tyto nově představené telefony mají mít Nokia Here, znamená to jediné – Nokia tuto navigaci připravila i pro Android. Samozřejmě nevím, jestli půjde nainstalovat do běžných telefonů s Androidem ani jestli tak půjde učinit oficiálně. Možná se ale objeví i přímo v Google Play. když Nokia nepatří Microsoftu, zveřejnění navigace Here v Google Play by dávalo smysl.

Budou aplikace pro Android univerzální?

Aplikace pro Android již dnes umí spustit Jolla (podrobnosti neznám) a BlackBerry OS 10 (s jistými omezeními). Nejspíš to bude do jisté míry umět i Windows. Stane se to trendem?

Hádám, že u iOS se podpory aplikací pro Android jen tak nedočkáme, aspoň zatím. Na to jsou příliš mainstreamové. Možná bude ale situace jiná třeba u Ubuntu. Technicky to může být i jednodušší než u Windows.

Na druhou stranu se jednotlivé operační systémy od sebe více nebo méně liší i logikou ovládání. Pokud bude snaha dostat k sobě aplikace pro cizí systém, mohou si s sebou vzít i logiku ovládání. V jednodušších případech to mohou vyřešit upravené knihovny, jindy ale bude potřeba ruční práce programátora a případně i návrháře UI. Jenže se může také stát, že aplikace pro ten OS nebudou mít uživatelské rozhraní dostatečně přizpůsobené a ovládání „infikují“ zvyky z Androidu.

Jak je to s volbou menšího zla? Proč se nebát volit malou stranu?

Blíží se další volby a k volbám obvykle patří debata o menším zlu. Myslím si ale, že zde dochází k určitým zjednodušením, která někdy dokáží – byť neúmyslně – přinést zmatek. Musíme totiž rozlišit, jaké jsou možnosti, a jaký je volební systém.

Poměrný systém

Pokud bychom měli dokonalý poměrný systém, pak by volba menšího zla evidentně neměla smysl. Mohu volit, koho/co chci, a v každém případě mám šanci na ovlivnění výsledku stejnou.

V praxi ovšem dokonale poměrný systém asi nenajdeme. Tím, že je počet volených zástupců mnohem menší než počet voličů, a tím, že každý zástupce má stejně silný hlas (není ovlivněn např. počtem voličů), bude vždy docházet k menším či větším zaokrouhlováním. To ale většinou není velký problém.

Jenže ani takto jednoduché to obvykle není. To by pro získání mandátu v Poslanecké sněmovně muselo stačit získat 0,5 % hlasů. To nestačí, protože tu jsou další deformace, jako třeba známý 5% práh. A tady začínají obvykle vznikat úvahy o volbě menšího zla. „Podpořil bych radši tuto malou stranu, ale ta se zcela určitě nedostane přes potřebných 5 %.“ To je do jisté míry sebenaplňující předpověď, která může dlouhodobě ovlivnit výsledek voleb dost výrazně. Je tu ale několik možných důvodů, proč i přesto může stát volba malé strany za to:

1. I pokud strana nezíská 5 % v těchto volbách, má její výsledek vliv na příští volby. Pokud strana získá např. jen 3 %, bude u příštích voleb brána nerozhodnutými voliči asi vážněji, než kdyby získala pouze 0,5 %.
2. Spekulace na těsné překročení 5% hranice. Případná ztráta nízká, případný výnos vysoký.
   Pokud strana získá pravděpodobně kolem 5 % hlasů, pak jeden hlas má mnohem větší šanci udělat významnější posun v celkovém výsledku voleb. Zvlášť pokud by mohla být potřebná pro vznik koalice.
   Toto jsem mimochodem reálně zvažoval u voleb v roce 2010.
3. Nechcete se nechat dovést k sebenaplňující předpovědi. Když přesvědčíte více lidí, aby se nenechali ovlivnit průzkumy, možná se budeme výsledkům voleb divit.

K čemu vede myšlenka „ztraceného hlasu“?

Upřímně by mě celkem zajímalo, co by se stalo, kdyby byla 5% hranice zrušena. Přirozená hranice u voleb do Poslanecké sněmovny by tak byla zhruba 0,5 %. Bez výrazné kampaně tuto hranici byli ve stávajícím systému například Svobodní v roce 2010 přesáhnout. Tehdy to byla nová strana, vznikli v roce 2009. Zajímalo by mě, kolik by taková strana mohla tehdy dostat, kdyby nebylo 5% hranice nebo kdyby ji voliči ignorovali. Možná i přes 5 %.

Dlouhodobě navíc může tento přístup vést k tomu, že bude mít hlavní slovo několik stran, které málokdo chce. Protože se skoro všichni budou bát volit nové strany. Staré strany pak budou mít možnost dělat si celkem co chtějí. Třeba slíbit, že daně zvyšovat nebudou, a po volbách je zvýšit.

Většinový dvoukolový systém

První kolo

První kolo je celkem nezajímavé. I když zde může být k volbě „menšího zla“ větší motivace, argumenty a protiargumenty jsou v zásadě velmi podobné.

Vlastně nějaká výjimka by se našla. V prvním kole je úplně jedno, kdo je první, a kdo druhý. Ti dva se utkají až ve druhém kole. Aspoň pokud ten první nezíská v prvním kole přes 50 %, což obvykle nezíská.

Druhé kolo

Ve druhém kole je to ale jiné. Pokud jeden z kandidátů je přijatelný a druhý ne, je volba jasná. Pokud je ale jeden špatný a druhý ještě horší, máme se také vyhnout volbě menšího zla, když je ta volba menšího zla tak špatná?

Ptám se, co tím člověk získá. Jediná možnost, jak se vyhnout volbě menšího zla, je nevolit. To v dnešních systémech neznamená, že chcete, aby místo zůstalo neobsazeno, tím pouze necháte volbu na ostatních. Kteří možná vyberou menší zlo a možná vyberou větší zlo. V čem si zde člověk pomůže oproti volbě menšího zla? V tomto případě v ničem. Nevolit tak má význam jen ve speciálních případech, například když z těch dvou variant neumíte vybrat menší zlo.

Proto si taky myslím, že je konzistentní na jedné straně kritizovat volbu menšího zla ve volbách do Poslanecké sněmovny, ale na druhé straně volit menší zlo ve druhém kole voleb do Senátu nebo ve druhém kole voleb prezidenta.