Třikrát jedenáct

Ačkoli se do řetězovek obvykle nezapojuju, výjimka potvrzuje pravidlo. Této se přezdívá Tříkrát jedenáct a obsahem je napsat:

1. Jedenáct zajímavostí o sobě
2. Odpovědět na jedenáct otázek od bloggera, který člověka nominoval
3. Vymyslet dalších jedenáct otázek pro dalších jedenáct bloggerů

Mě do toho namočil Karel Kilián (@karelkilian), autor Týdnovin na blogu ZaRohem.cz, redaktor na SvětAndroida.cz a mnoho dalšího.

Troška historie

Pátral jsem, kdkud tato řetězovka pochází. Dostal jsem se k různým bloggerkám a k anglickým blogpostům, kde se tomu říká blogger tag. Po cestě se mírně upravila pravidla, nevadí. Dostal jsem se až k nějaké Lauře, která dostala nominace od dvou lidí, dál jsem už pátrat nechtěl.

Pár zajímavostí o mě

1. Jmenuju se Vít Šesták, ale neříkejte mi „Víte“, ledaže byste mi vykali.
2. Dlouhodobě mě zajímají IT, takže hádejte, co studuju. A při studiu i pracuju v oboru.
3. Vedle IT mě zajímá také ekonomie, dopady různých daní a regulací. To je právě důvod, proč regulace nemám rád.
4. Nepěstuju moc peníze doma ani na bankovním účtu. Běžný bankovní účet téměř nepoužívám kvůli zákonu o kapitálové přiměřenosti, který směruje banky k tomu, aby nakupovaly státní dluhopisy. Místo toho investuju na burze sám.
5. Mám rád decentralizaci. A to v různých podobách: kromě relativně centralizovaného Twitteru mě tedy najdete i na decentralizovaných sítích (Friendica, Diaspora, StatusNet). Twitter sleduju přes RSS. Kontaktujete mě přes Jabber nebo SIP, ale ne přes ICQ, Skype nebo Facebook. České koruny sice používám (ono v ČR moc jiných možností není), ale moc nepřechovávám.
6. Prý mám občas svérázný smysl pro humor. Ale nefunguje to na požádání.
7. Z programovacích jazyků mám nejradši Scalu, ale programuju v ledasčem.
8. Rád běhám. Obvykle kolem 10 km. Jednou jsem dal i dvacet, ale pak mě bolely ruce. Nohy kupodivu ne.
9. Nekouřil jsem, nekouřím a nejspíš ani kouřit nebudu. Nemám k tomu důvod.
10. Alkohol je ale něco úplně jiného :). Ale jen jednou za čas.
11. Občas jsem líný, ale jindy jsem striktní a někdy dokonce i normální.

Otázky od Karla Kiliána

Jaký telefon s jakou verzí operačního systému používáš jako svůj hlavní?

Mám Sony Ericsson Xperia Mini Pro (SK17i) s Androidem 4.0.4. Jelly Beany mi zatím moc nechutnaly, byť se mohou důvody zdát malicherné. Hardwarová klávesnice je pro mě u telefonu nutná součást. (Hádejte, na čem právě píšu...) I proto se dívám tak trochu na BlackBerry. Ale dost váhám, jsem skeptický k BB OS 10.

Jaký seriál z těch, jež aktuálně běží (i v zahraničních) v televizi, máš nejraději?

Nesleduji televizi. Sleduji snad jen RSS, e-mail a burzu. A tam moc seriály nejsou.

Kdyby sis mohl/a vybrat jakékoli povolání, jaké by to bylo a proč?

Přemýšlím, co mě teď omezuje ve volbě povolání. Něco se najde, například moje schopnosti (jako grafik bych se zřejmě neuživil), ale věci, které mi nejdou, mě obvykle taky moc nebaví. Další věc je poptávka. Ale ani tady nejsem nějak zásadně limitován.

Takže vlastně spíš odpovím, co dělám nebo budu dělat: během studia programuju a obchoduju na burze. Víc mě ale zajímá to programování.

Co bys udělal/a s deseti miliony korun?

Asi tu není moc věcí, které lze koupit a které by mě učinily šťastnějším. Možná budu časem potřebovat vlastní byt, ale jinak moc nevím. Vlastní auto? Na co?

Nejspíš bych tedy peníze investoval. Ptáte se do čeho? Sám nevím. Poslední dobou neřeším, do čeho ty volné peníze investovat, ale kde vzít volné peníze. Možná částečně i do nějaké kampaně, kde bych propagoval myšlenky, které mi jsou blízké. Ale možná je to naivní.

Ptáte se na pomoc chudým? V zásadě nejsem proti. Otázka ale je, jakou by měla mít podobu. Jedna možnost je přímá (jednorázová) pomoc chudým, druhá možnost je investice.

Pokud bys musel/a emigrovat, do které země by to bylo?

Ideálně emigrovat nebudu. Kdybych už musel, nechtěl bych jet moc daleko, takže asi Švýcarsko. Nejspíš je to jedna z nejbližších zemí (po Lichtenštejnsku, které ale se Švýcarskem sdílí například měnu a armádu), kde bych si emigrací skutečně pomohl.

Co Tě dokáže opravdu naštvat?

Máloco. Přemýšlím, kdy jsem byl naposledy opravdu naštvaný.

Existuje slušný a poctivý politik? Kdo to je?

Důležité je si prvně ujasnit, co si pod tím představíme. A i pak je otáka, jakou tomu dávat váhu. Umím si představit slušně vystupujícího politika, který se slušným vystupováním odhlasuje nějakou příšernost. Je slušný? Možná ano. Ale pak bych slušnosti v politice nedával až takovou váhu.

Jak bych byl rád, kdyby byli u moci arogantní politikové, kteří mi dají pokoj, a ne sluníčkoví přetvářkové, kteří mi berou svobody a peníze.

— Jan Sychra (@JanSychra) 1. 10. 2012

A poctivost? Asi se shodneme, že politik, který přijme nějaký úplatek, není poctivý. A dál? Počítají se například úplatky voličům v podobě výměny hlasu za to, že jedněm něco sebere a druhým něco dá?

Někdo by mohl říct, že člověk poctivý, když jedná podle svědomí. To bych asi věřil třeba paní Fischerové, ale potom má určitě jiné svědomí než já. A co lidé bez svědomí? Ti jsou poctiví automaticky?

Aby nedošlo k mýlce, nechci se vysmívat slušnosti ani poctivosti. Když bych vybíral zaměstnance, asi bych nechtěl nikoho nepoctivého. Ale co by byl platný poctivý zaměstnanec, který by tomu nerozuměl? A slušnost je IMHO zvlášť v politice přeceňována, i když samozřejmě budu rád za slušného člověka.

V zastupitelstvu městské části je pár lidí, se kterými se znám osobně a kterým věřím. (A opravdu jsem od nich nedostal zakázku. Ani jednu.) Najdou se určitě i další slušní a poctiví politici, ale málokdo se dostane někam vysoko -- do parlamentu přes d'Hondta nebo do senátu přes většinový systém. Možná pan Kubera patří mezi světlé výjimky, ale třeba mi to někdo vyvrátí.

Hledáš někdy své jméno na Internetu?

Párkrát jsem hledal, ale nedělám to moc často. Ale dopadl jsem celkem dobře, třeba kamarád měl jako první výsledek jeden náš neúspěšný projekt.

Pokud máš Twitter, sleduješ nějakým způsobem, kdo Tě přestal followovat?

Občas se podívám, kdo mě followuje, ale těžko z hlavy zjistím, kdo zmizel.

V jakém textovém editoru odpovídáš na tyto otázky?

V ColorNote (editor pro Android), závěrečné úpravy v Geany (takový editor na všechno, když nepotřebuju IDE).

Jak často uklízíš svůj pokoj/byt/dům?

Nepravidelně. Dobrou inspiraci vidím v generačním garbage collectoru :)

Moje otázky

1. Vyslechneš/přečteš si radši názor od člověka s podobnými názory, nebo s odlišnými názory?
2. Jak se stavíš ke kouření?
3. Je potřeba chránit děti před svými rodiči (např. před špatnou výchovou), nebo to napáchá více škody než užitku?
4. Jaký máš vztah k autoritám?
5. Budeš při nejbližších prezidentských volbách volit?
6. Na čem sis poprvé přečetl(a) tyto otázky? (Na mobilu, tabletu, počítači, papíru, e-papíru, ...)
7. Které sociální sítě používáš? Kterým se vyloženě bráníš?
8. Čteš si i na místech pro čtení ne zrovsna určených, např. na záchodě?
9. Kupuješ software? A hudbu?
10. Plánuješ si čas (aspoň vstávání, oběd apod.), nebo necháš vše plynout a nějak to dopadne?
11. Co je pro Tebe úpěch? (Co u sebe považuješ za úspěch?)

A nominováno jsou..

Přemýšlel jsem, jestli mám nominovat spíš ty, které znám, nebo ty, které neznám. Nakonec jsem to zkombinoval:

1. @GarretRaziel (také na Diaspoře)
2. @HonzaBenisek
3. @HUdasp (blog)
4. @IAmAwesome24_7 (blog)
5. @kaja47 (blog, Funkcionálně.cz)
6. @LukasSparrow
7. @mnumerato (blog, HumanAction.cz)
8. @OzzyCzech (blog)
9. @roxetak
10. @xxxxmarek
11. @ZbyCZ

Komunismus vs. demokracie. Nebo komunismus+demokracie?

Pan Okamura označil komunismus za asi nejdemokratičtější systém, který svět poznal. Jak se vlastně k sobě má komunismus a demokracie? Jsou to dva neslučitelné systémy, nebo mají mnoho společného?

Jistěže komunismus je velmi demokratický. Když půjdeme do extrému, demokraticky se rozhodne, kdo dostane jakou práci a kdo musí pracovat kolik hodin. Demokraticky se rozhodne, kdo z toho bude co mít. Demokraticky určíme, kdo bude mít jakou pracovní dobu. Když se půjde do hospody, demokraticky se odhlasuje, že bude platit „tamten pán u okna”. (Pokud teda rovnou nezrušíme peníze.)

Komunismus má s demokracií mnohé společné. Ale já asi nejsem moc demokrat. Nechci dělat referendum o barvě sousedových bot. Brzy by mohlo dojít i na moje boty.

Druhá věc je, že ve chvíli, kdy se moc příliš koncentruje, což je i případ silných demokratických států (moc se soustředí přinejmenším v procesu voleb), nastane velká motivace tuto moc získat jen pro sebe. Ať už jde o lehký tuning hlasovacích zařízení, zavedení D'Hondtovy metody nebo kompletní zfalšování voleb. Z části jde navíc o přirozený jev, kdy se rozhoduje o mnoha věcech současně, ale volič má jen velmi malý hlas, takže se mu příliš nevyplatí investovat čas do správného výběru. Dopad správného rozhodnutí na něj bude malý, dopad špatného rozhodnutí též. (Mimochodem, doporučuji Schiffův komentář k prezidentským volbám v USA.) Aniž bych choval odpor k bohatým lidem, právě ti dostávají moc (pokud chtějí) v demokracii. A to zvláště v silném státě, kde je moci hodně na jednom místě.

To nás přivádí k důvodu, proč se období Československa od 1948 do 1989 často nazývá nedemokratické. Ono vycházelo z demokratických principů voleb. Ale moc státu byla tak velká, že se vyplatilo investovat různé prostředky do jejího získání. Ať už šlo o ovládnutí médií pro vytvoření „vůle lidu”, nebo nátlak u voleb.

Podstatné ale je, základním nedostatkem komunismu není absence demokracie. Tím je nerespektování svobody.

Proč je zboží na černém trhu častěji nekvalitní?

Setkáváme se s tím, že zboží z černého trhu je pochybné kvality. Drogy jsou ředěné, alkohol vyroben z denaturovaného lihu. Aspoň se to říká, lvastní výzkum jsem neprováděl. Ale věřme tomu. (A Silk Road nechme na chvilku stranou.) Proč tomu tak je? Je za tím nedostatek regulací či státní kontroly, nebo naopak za to mohou samotné regulace?

Ano, oficiální trh je regulován a státem kontrolován. Máme na to různé úřady, například SZPI. Nabízí se tedy myšlenka, že státní kontrola má na kvalitu blahodárný účinek. Že zákazník je člověk neuvěřitelně hloupý a nechtěl by při absenci SZPI (a dalších úřadů) nezávislý certifikát kvality. (Ten mimochodem platíme už teď z daní. Ale nemůžeme si moc vybírat, úřady mají prakticky monopol. A hlavně privilegium.) Nebo že zákazník kvalitu neřeší a koupí jen to nejlevnější. (Kdy jste si naposledy kupovali potraviny značky Euroshopper?)

Černý trh = volný trh?

Na první pohled se opravdu může zdát, že černý trh nezná regulace a je na nich nezávislý. To je ale chyba. Na černý trh mají regulace přímo zásadní vliv. Bez nich by tento velmi specifický trh (jak si brzy ukážeme) ani nemohl existovat.

Určitý druh privilegií

Je určitě pravda, že se černý trh snaží působení regulací vyhnout. Umí to ale každý? Troufli byste si na to?

Zatímco na skutečně volném trhu by o tom, kdo může co vyrábět, prodávat a distribuovat rozhodovaly zejména schopnosti co možná nejlevněji vyrobit/dopravit/nakoupit co nejžádanější (a tedy i dostatečně kvalitní) výrobek, na černém trhu tyto schopnosti jsou více či méně upozaděny. Vyrábět, prodávat a distribuovat mohou ti, kteří si na to troufnou. Ti, kteří se nebojí kontrolních orgánů. Ti, kteří umí výrobu utajit. Mafiánské zázemí výhodou. To je ale teprve to menší privilegium.

Korupce kontrolních orgánů

Kontrolní orgány mají velkou moc. Pokud se jim člověk neumí vyhnout, mohou mu jeho podnikání zastavit nebo aspoň znepříjemnit. Koncentrace moci ale není obvykle nic dobrého. Lidé jsou úplatní a kontrolní orgán není až tak závislý na tom, jestli ho chce někdo (kromě vlády) financovat. A jaké morální zábrany mohou mít lidé, kteří se nebojí jiným říkat, co je pro ně dobré, a tento názor vynucovat silou?

Korupce typu „nechte nás být” by sama o sobě nevadila. Ta pouze snižuje účinnost restrikcí. Problém je zatím „jen” v tom, že bez této korupce je obtížné se na trh dostat. Jak ale upozornil Murray Rothbard, nabízí se zde i jiné možnosti. Kontrolní orgán má moc udělovat privilegia. Bude přehlížet jednoho výrobce, ale o to víc půjde po ostatních. A když se to dobře podá, lid mu za to ještě zatleská.

Nutnost utajení

Jaké značky marihuany znáte? Kterou byste mi doporučili, když ještě nemám zkušenost? Která značka je dostatečně kvalitní, ale ne zbytečně drahá? Dočtu se tuto informaci na diskusním fóru? Kde tuto značku marihuany nakoupím?

Jak je patrné, zákazník chce jisté informace. Zvlášť pokud chce kvalitu. Ale tytéž informace zajímají i policii, která by mohla začít konat. Takže informace buď jsou dobře dostupné a výrobce navštíví policie (a moc dlouho na trhu nezůstane), nebo jsou špatně dostupné. Obojí zákazníkovi škodí, pokud chce kvalitní zboží.

Dokonce může nastat snaha vystupovat pod cizí značkou. To se asi nebude týkat marihuany, která je postihována jako taková. Ale alkoholu ano. Vystupování pod cizí značkou je zavrženíhodné a jde o klamání zákazníka. Prostor je pro to vždy. Ale na černém trhu se to může stát nutností, protože vlastní značka by budila pozornost například finančního úřadu. Paradoxně tak cizí značka může představovat nižší riziko než vlastní či žádná značka. Na zavrženíhodnosti se tím nic nemění, ale na motivaci ano.

Absurdní způsoby výroby

Ve výrobě alkoholu se až tak nevyznám, ale něco je jasné: Vyrobit alkohol, přidat do toho sajrajty (aby se to nedalo pít) a následně z toho ty sajrajty jinými sajrajty dostávat ven (aby se to dalo pít) je dost neefektivní proces a na skutečně svobodném trhu by v konkurenci kvalitnějšího alkoholu s nižšími výrobními náklady těžko obstál. Přesto se to na černém trhu vyplatí. Nejspíš je přímá výroba alkoholu příliš dobře odhalitelná. Náročná asi není (to jen odhaduji), ale teoreticky i to by mohlo být vysvětlení, protože na černém trhu není odbornost při výrobě to nejdůležitější.

A nemusíme zůstávat jen u alkoholu. Jistě jste již někdy slyšeli o pokoutním domácím vaření pervitinu a možná i o nějakém výbuchu. Nechci hájit ohrožení okolí výbuchem. Ptám se ale: docházelo by k tomu, kdyby na výrobě pervitinu nebylo co skrývat a mohli jej vyrábět specialisté v továrnách?

Kdo z toho profituje a komu to škodí?

Ačkoli jde snad výhradně o regulace výrobců, právě ti na tom mohou profitovat. Ale jen někteří – zejména ti na černém trhu. Mají totiž dost redukovanou konkurenci. A i pokud existuje legální konkurence (třeba u alkoholu), stát ji háže klacky pod nohy. Díky tomu si mohou i za nezdaněný alkohol účtovat cenu jako za zdaněný. Nižší cena by byla podezřelá. Už v roce 2010 se to prý týkalo skoro poloviny trhu s alkoholem.

Ačkoli zákazník není regulován (nebo jen málo), právě on je jednoznačně těmito regulacemi poškozen, protože platí vyšší cenu za nižší kvalitu na málo konkurenčním trhu. Poškozeni jsou i případní legální výrobci. A také všichni, kdo chtěli uspokojovat přání zákazníků svými kvalitními výrobky, ale neměli odvahu či schopnost restrikcím či zákazu vzdorovat. Práci jim sebrali méně odborní, kteří by se na skutečně svobodném trhu v této oblasti neuchytili.

Silk Road: zázrak na černém trhu?

Možná mi někdo bude oponovat tržnicí Silk Road. Tam údajně lze nakoupit kvalitní nelegální zboží. (Nezkoušel jsem.) Ale právě Silk Roadu se povedlo (aspoň prozatím) překonat některé (ne všechny) zmíněné problémy. Například dostat se k fyzické identitě prodejce sice není snadné, ale přitom si prodejce buduje reputaci a má svůj nick (obdoba značky). Stále to není ideální, protože v případě podvodu nelze použít soud ani podobnou instituci, ale patrně i samotná reputace je pro prodejce velmi důležitá, když 98 % hodnocení je kladných. Regulační úřady zde zřejmě nefungují, ale nejspíš tu až tak nechybí.

Není jasné, jestli nenastane nějaké větší sledování pošty, ale zatím to asi vychází. Silk Road nevyřešil přímo restrikce, ale je možno vyrábět ve velmi odlehlých oblastech, kde jsou restrikce minimální (nebo není tak těžké je obcházet), soustředit se na kvalitní výrobu a distribuci nechat na prostředníkovi. Silk Road tak umožnil černý trh přiblížit podmínkám skutečně svobodného trhu, aspoň prozatím. A nese to své ovoce. Buďme rádi. Kéž by k takovéto transformaci došlo na větší části černého trhu. Alkohol k pití jsem na Silk Roadu zatím nenašel. Pokud se objeví, možná to bude brzy bezpečnější než nákup alkoholu v samoobsluze v ČR. Zvlášť pokud Heger prosadí další zvýšení spotřební daně z alkoholu.

Jsou výrobci/prodejci/distributoři na černém trhu špatní?

Je pravda, že černý trh zvýhodňuje mafii a podobné. Ale na druhou stranu bych neodsuzoval všechny. Věřím, že někteří se prostě jen umí skrýt a využívají situace, která nastala nezávisle na nich. Bez nich by to pro zákazníka bylo ještě horší – ještě méně konkurence, ještě menší výběr, ještě vyšší ceny apod. Neodsuzoval bych paušálně.

Pár slov závěr

Pokud se někdo bude tvářit, že ví, co lidi chtějí, lépe než oni sami, je na místě přemýšlet. Nejspíš jako řešení nabídne nějakou regulaci či další speciální daň. Odhlédnu-li od té odvahy rozhodovat za někoho proti jeho vůli (a bez jeho souhlasu), výsledný účinek může být jiný než slibovaný. Přemýšlejme v souvislostech – komu se to hodí, komu to uškodí, kdo a jak se přizpůsobí a co si kdo promítne do ceny. Pokud něco nesedí, nebojme se na to upozornit okolí. A podle mých zkušeností často něco nesedí.

Stát vs. rodina: Kdy komunismus ani socialismus nebude fungovat

Ačkoli si to možná nepřiznáváme, s komunismem se většina (i z nás mladších) setkala a dokonce i mnohdy fungoval. Bylo to v rodině. Proč může fungovat v rodině, ale fatálně selhává na úrovni státu? Čím se rodina od státu tak zásadně liší?

Kdy komunismus může fungovat?

Aby komunismus mohl fungovat, musejí být splněny určité podmínky:

1. Členové musejí mít chuť a morální sílu myslet na druhé, pomáhat jim a nezneužívat svých možností. Pár poznámek k tomu:
   • Tuto podmínku nejde dobře splnit bez dobrovolnosti. Pokud jsem k něčemu druhými nucen, budu to provádět spíš tak, aby se neřeklo. Bez nadšení pro věc.
   • Také je těžké tuto podmínku splnit bez možnosti trestu v nějaké podobě.
   • Pro čisté příjemce může být trestem i odchod dárců. Možnost odchodu dárců je negativní motivace i pro příživníky z povolání a zároveň podmínka dlouhodobé dobrovolnosti. (Teoreticky by člověk mohl dát jednou pro vždy dobrovolný souhlas, ale pokud si to časem rozmyslí, nebude se jako dobrovolník chovat.)
2. Musí být nějakým způsobem pokud možno všem co nejlépe zřejmé, co chtějí druzí, aby se tomu mohli přizpůsobit.

Možná tyto dvě podmínky jsou i postačující, můžete se k tomu vyjádřit v diskuzi. Každopádně se rodina od státu dost zásadně liší v tom, jak jsou tyto podmínky splněny.

Situace v rodině

Po založení rodiny

Rodina začíná dobrovolným svazkem muže a ženy. (Nebudu teď řešit, jestli je ten svazek stvrzen úřadem, církví, smlouvou či třeba kmenovým náčelníkem – to je tady nepodstatné.) Tento svazek vzniká dobrovolně. I přes určité možné komplikace může v některých případech zaniknout. (Za určitých podmínek se to týká i křesťanských svazků, jen tak na okraj.) Do tohoto svazku zřejmě obvykle dobrovolně vstupují jen lidé, kteří se už do jisté míry znají, mají se rádi apod. Splnit obě podmínky není v této chvíli problém. Aspoň většinou.

Malé děti

Po čase se přidávají děti. Ty zde do určitého věku představují v mnoha ohledech čisté příjemce. I když si samy nevybraly rodinu, do které se narodí, mají přinejmenším motivaci zůstat. Viděli jste už malé dítě, kterému maminka pohrozila, že ho tedy nechá být a odejde? Už takto malé dítě má do jisté míry ekonomický styl myšlení a vidí, že by ztratilo více, než by získalo. (V ekonomii nejde zdaleka jen o peníze.) Dítě sice v této chvíli nemá možná moc dobrou představu, po čem touží maminka a tatínek, ale stejně je zpočátku spíše příjemcem.

I rodiče v tom jsou značnou měrou dobrovolně. Dítě si nechali, ačkoli mohli udělat radost některému bezdětnému páru. Ano, dál je už té dobrovolnosti méně (nepočítáme-li krajní možnost – opustit dítě a ponechat jej svému osudu), ale mají pro případ zlobení k dispozici celou škálu trestů, kdyby nic jiného. To neznamená, že musí všechny využít. Někdy stačí pohrozit. I přesto ale bývá mezi rodiči a dětmi dobrý vztah. Lidé, kteří mají hrůzu z malých dětí, zřejmě využijí v dostatečné míře antikoncepci a děti mít nebudou.

Dospívající děti

Časem se situace pochopitelně mění a děti dospívají. Stávají se samostatnějšími. Na jednu stranu možná odpadávají z různých důvodů tradiční tresty, ale možnosti tu pořád jsou, pokud si nevydělává. Pokud si už vydělává víc než symbolicky, jsme ve stádiu, kdy může jít z domu, nebude-li soužití vítáno. Teď je celkem jedno, kdo se tak rozhodne – jestli rodiče, či děti. (Často k tomu ale nakonec nedochází kvůli špatným vztahům, ale třeba kvůli založení vlastní rodiny. To můžeme brát jako dobrý výsledek.)

Jen tak na okraj

Můžete namítnout, že i v rodině mohou fungovat například oddělené finance. Nic proti tomu. Splnění těch dvou podmínek neznamená, že komunistické principy budou nevyhnutelné. Pokud manželé chtějí, mohou si mezi sebou třeba účtovat úplně všechno. Pokud jim to bude tak vyhovovat, budu ten poslední, kdo jim v tom bude bránit. A pokud jim to nevyhovuje, proč by to dělali?

Situace ve státě nebo ve velké oblasti

Stát je celkem velké území. Jeho obyvatelé jsou relativně různorodí. (Klidně všichni mohou být třeba černoši, i pak budou nejspíš dostatečně různorodí v charakteru.) Každý zná sice své nejbližší okolí (ne nutně geograficky), ale ostatní většinou vůbec. Lidé mají různé názory a ne každý bude chtít komunismus. (Například já nechci komunismus na úrovni státu.) Nepůjde to tedy asi udělat moc dobrovolně, z čehož plynou další problémy. Zcela určitě se v takovém množství lidí navíc najde někdo nečestný, kdo situace bude zneužívat. Přinejmenším je tu lákavá možnost se stát free riderem.

Situace bez centrální autority

Pokud bychom uvažovali nad nějakou společností bez centrální autority, nejspíš by v komunistické formě dlouho nevydržela. Jak by přibývalo free riderů, ubývala by motivace. A protože by nebyla nějaká moc, která by společnost mohla při komunismu udržet, lidé by začínali komunismus postupně opouštět. Motivace udržet komunismus by se vytratila asi jako u tohoto příběhu o přerozdělování známek. Teď není podstatné, jestli ten příběh je pravý, nebo smyšlený. Tady bych ale věřil ve šťastný konec v podobě přechodu na tržní hospodářství.

Situace s centrální autoritou – centrální plánování

Druhá možnost je, že máme nějakou centrální autoritu, která provádí centrální plánování. To všechny problémy ještě zvětšuje. Centrální plánovač má velkou moc, ale často schází brzdné mechanismy. Zneužití moci, která mu byla přidělena, je často lákavé, a o moc se často zajímají především grázlové. Můžeme ostatně nahlédnout před rok 1989. Člověk se sice nedoslechl o korupci v novinách, ale spíš proto, že si to tam nikdo nedovolil napsat, když už se to dozvěděl.

I kdyby ale všichni lidé byli čestní, centrální plánování nebude fungovat dobře. Na rozdíl od trhu zde nejsou signály, které by říkaly, co si lidé přejí a co ne. Není tu informace (natož motivace) v podobně možného zisku či možné ztráty. Omyl na trhu je prostor pro konkurenci, která to udělá lépe, nebo pro spekulanty či překupníky, kteří pomohou s optimální cenou. Naproti tomu omyl v centrálním plánování nemá snadné řešení, zvlášť pokud si centrální plánovač není schopen svůj omyl připustit. Může mít ale velké následky. To, že si centrální autorita není ochotna připustit svůj omyl, nemusí nutně být projevem nečestnosti ani ješitnosti. To může ostatně být problém i ve velkých firmách jako třeba Nokia a pramenit to může i jen z nepochopení. V případě firem to ale řeší konkurence, v případě státu nikdo.

Závěr

Závěr z toho mi vychází celkem jasně: Až někdo bude říkat, že komunistické principy fungují v mnoha rodinách a tedy mohou fungovat i na úrovni státu, nenechte ze zmýlit. V rodinách sice můžeme mnohdy narazit přinejmenším na prvky blízké komunismu, ale situace v rodině se od státu zásadně liší.

Zvyšují prostředníci ceny?

Nedávno jsem četl článek Žijeme ve světě digitálních prostředníků, který kritizoval prostředníky. Začal tím, že v Řecku se zemědělci zbavili prostředníků v obchodu s některými potravinami a tím došlo ke zlevnění. Potom pokračoval situací u hudby a placení přes internet. Autor sice nenapsal explicitně, že by každý prostředník nutně jen zdražoval, ale vyzval k provozu vlastních mesh sítí. Článek to byl inspirující, ačkoli s ním nesouhlasím. Přiměl mě k k zamyšlení, které vyústilo v napsání tohoto článku.

Já jsem za prostředníka rád!

Když dělám někomu web, využívám prostředníka. Nesháním si zákazníky sám, nejednám přímo o smlouvách. Někdy sice se zákazníkem komunikuji přímo, ale ne vždy. Grafika jsem nesehnal já. A proč to takto dělám? Nebylo by výhodnější si všechno vyřešit sám a vykašlat se na prostředníky, kteří to jen prodražují?

Ne tak docela. Pokud si představím, že bych toto všechno měl řešit sám, nevím, jak bych to zvládal. Asi nějak ano. Místo programování bych z části řešil i tyto záležitosti. V těch bych ale asi nedosahoval až takových výsledků. Proto je pro mě nejspíš lepší tyto záležitosti nechat na někom jiném a nějak ho (de facto) zaplatit. (Formálně šéf platí mě. Ale ve skutečnosti je jeho výdělek provizí z toho, co vydělám já, grafik a další.) Paradoxně tak můžu vydělat víc peněz - kdybych dělal i to, co mi nejde až tak dobře, a nenechal to na nějakém šéfovi, strávil bych zbytečně mnoho času činností, ve které já nejsem příliš produktivní.

Co je špatného na zmíněných příkladech?

Řekněme si především jednu věc: neříkám, že každý prostředník musí být užitečný. Nemusí. Ale jsou případy, kdy užitečný je. Možná jsou to dokonce všechny tři případy zmíněné ve článku.

Řečtí zemědělci

Ano, je fakt, že někteří zemědělci dříve prostředníka používali a dnes již ne. Starý prostředník byl příliš nákladný, tak se zemědělci rozhodli ho vynechat. To je naprosto vpořádku, použití prostředníka není dogma. Je to pořád ale jen statický pohled, kdy se díváme na současnou situaci, kde vynechání prostředníka je výhodnější. Zítra mohou najít lepšího prostředníka. Jestli najdou? Nevím, nejsem zemědělec a nevím, jaký je zde prostor. To už nechám na nich. Je přece i v jejich zájmu to vyřešit co nejlépe.

Možná se ptáte, proč to muselo trvat tak dlouho. Odpověď se v případě zemědělství nabízí: jde o velmi dotovanou oblast. Zjednodušeně řečeno, pokud je možno více peněz získat lepším vyplněním žádostí o dotace než zefektivněním výroby a distribuce, přijdou na řadu prioritně ty dotace. Na ostatní se řada taky (snad) dostane - pokud dotace vyschnou nebo pokud zde už není moc prostoru pro zlepšení.

Hubda

Tady si propůjčím pár vět od Víta Kučíka ze článku iMarxism Now! – bitva o svobodu a autorská práva.

Každá část tohoto řetězce má svou důležitost, která je dána momentální situací na trhu a technologickým stavem společnosti. V minulosti byl problém cokoliv produkovat, primární výrobci byli vzácní, proto také shrábli většinu hodnoty výsledného produktu. Distribuční kanály byly neduživé, pokud nějaké existovaly. Dnes není problém levně produkovat - svět je přeplněn zbožím, ovšem problémem je ho prodat, tj. najít cestu k zákazníkovi, který jej umí ocenit. Proto dnes získávají větší váhu různí obchodníci a distributoři (tj. majitelé distribučních kanálů), protože schopnost prodat je vzácnější než schopnost vyrobit. Když to vztáhneme na hudební průmysl, tak složit zajímavou píseň umí ve svých garážích miliony kapel. Umět je prodat milionům fanoušků však umí jen několik málo distribučních firem. Je tedy logické, že tito distributoři budou mít na ceně výsledného CD větší podíl, než samotný autor a tento „poměr sil“ se promítne také do vzájemných smluv o autorských právech.

Má to svou logiku. Hudebníci mají možnost prodávat bez prostředníka. Proč ji tedy nevyužívají, když by měla být výhodnější? Ano, nejspíš protože by výhodnější nebyla.

Platby na internetu

Platba jako taková není úplně triviální proces. Ano, mohli bychom používat BitCoin. Ale ani tady si nejsem jist, že by to šlo zcela bez prostředníků. Navíc té méně můžeme něco vytknout. Mnohým dnes bude ještě vadit, že nemá svoji fyzickou podobu. (Ne, zlaté mince, které měly danou cenu v době výroby, nepovažuji za fyzický BitCoin.) Ta by vlastně mohla existovat asi jen ve formě poukázky na skutečný BitCoin. Ale na vydávání těchto poukázek bychom potřebovali... bychom potřebovali prostředníka.

Na jednu stranu má BitCoin zajímavé vlastnosti, na druhou stranu má i svoje nedostatky. Zastánci centrálního plánování by mu vytkli nemožnost měnové politiky. Já to považuji spíše za výhodu, ale zase si říkám, že ta měna není kryta zlatem či jinou komoditou. Z principu nemůže být. Není možné nějak určit pevný směnný poměr mezi zlatem a BitCoinem. Pro vytvoření BTC není potřeba zlato nikam složit.

Pokud opustíme BitCoin, je nám asi jasné, že bez prostředníků to nejde, maji-li platby proběhnout rychle, pohodlně a bezpečně. Druhá strana potřebuje nějakou záruku, že peníze dostane, ale nemáme možnost jí je snadno fyzicky doručit. Tady se prostředník důvěryhodný pro obě strany hodí - sice si něco vezme, ale je asi pořád levnější a rychlejší než platba v hotovosti.

Když už jsme u té hotovosti, ani platby u obchodníka nemusejí být nevýhodné. Hotovost je nutné počítat, ověřovat falešné bankovky, řešit bezpečné skladování (trezor?) a bezpečný přenos (obrněný vůz?). Netroufám si odhadovat, ale někdy mohou tyto režijní naklady vyjít dráž než poplatek prostředníkovi za platbu kartou. Každopádně, až tak nevýhodné to nebude, pokud obchod běžně tuto možnost nabídne koncovému zákazníkovi bez příplatku. Nekaretní zákazníci ty karetní asi nedotují, pak by totiž šlo zrušením podpory karet zvýšit zisk. Naopak tomu asi taky nebude, pak by stačilo nepřijímat hotovost.

Kdy se prostředníci vyplatí?

Napadají mě tři případy, kdy se prostředníci mohou vyplatit.:

• Prostředník něco umí lépe než já
  
• Prostředník spojí více úkolů a bude tak efektivnější – například doprava malého balíku z Brna do Prahy by byla zbytečně drahá (časová náročnost, benzín, ...). Pokud to nespěchá, je pro mě lepší použít nějakého dopravce, který na této trase poveze kupu balíků a může si dovolit nižší cenu.
  
• Prostředník něco umí sice hůř než já, ale jeho práce je levnější. Pro lepší vysvětlení přidám citát ze článku The Freeman: Společenská spolupráce: Klíčové jsou totiž náklady obětované příležitosti. Právník, který si účtuje 500 dolarů za hodinu a zároveň je to nejrychlejší písař na světě, si radši na psaní někoho najme. Proč? Protože každou hodinu, kterou onen právník obětuje psaní, se nemůže věnovat právničině, což ho stojí právě 500 dolarů mínus mzdu, kterou by zaplatil písaři. Písař takové náklady obětované příležitosti nemá, takže jak právník, tak písař na spolupráci získají
  

Nejlepší způsob, jak to rozhodnout, je svobodná volba – každý použije prostředníka jen tehdy, když je to pro něj výhodnější.

Pirátství: právo, nebo krádež?

Začal jsem psát názor ke článku Hudba se začala krást s jánošíkovskými úmysly, říká zpěvák Dan Bárta, ale přišlo by mi škoda ho nepublikovat i sem.

Když si chci koupit software nebo hudbu, může po mě autor nebo obchodník chtít různé podmínky. Já s nimi mohu souhlasit, nebo je odmítnout. Pokud po mě bude chtít, abych to dílo nešířil dál, a já mu to odsouhlasím, je zcela legitimní to vymáhat.

Na druhou stranu, pirátství je určité podnikatelské riziko. Když jdu do banky pro úvěr (ponechám stranou podporu ze strany ČNB), banka si do úroků taky započítá určité riziko. Autorské poplatky, PIPA a SOPA tedy u mě nejsou legitimní jakožto presumpce viny a přílišný zásah státu. Také nesouhlasím se zavřením Megauploadu, aspoň za těch podmínek, za kterých proběhlo.

Pak by například banky mohly chtít, aby byly vybírány „preventivní neplatičské poplatky” z nemovitostí nebo dokonce všeho zboží nad určitou cenu. Zvlášť u služeb a věcí rychle ztrácejících hodnotu a u věcí určených k rychlé spotřebě. Tak je pčece riziko, že na to budu mít úvěr, který pak nebudu schopen splatit! Vznikl by OSB (Ochranný svaz bank), kterému by se všechny tyto poplatky platily a který by nějakým způsobem (snad) rozděloval poplatky mezi banky. Absurdní? Ale podobně absurdní jsou autorské poplatky pro OSA. (Teď doufám, že jsem někoho neinspiroval pro novou daň.)

Co se týče DRM, opět jsem pro smluvní svobodu. Osobně jsem rád, že DRM není státem zakázané. Řeknu to názorně: Když jsem kupoval nějaké aplikace pro Android, byly vpodstatě taky chráněné pomocí DRM. Já to mohl buď přijmout, nebo odmítnout. Přijal jsem to, protože DRM bylo pro mě minimální omezení, které mi za to stálo. A kdyby bylo DRM státem zakázené? Pak bychom zřejmě neměli k v ČR dispozici placené aplikace v Android Marketu. Komu by to prospělo?

U hudby je mírně odlišná situace. Máme velké množství různých přehrávačů a DRM je pro mě (a asi i pro mnohé jiné) příliš velké omezení. Ale tady věřím, že to trh DRMistům vysvětlí. To ostatně naznačuje například Supraphon, který otevřel obchod s hudbou bez DRM.

Principiálně se tedy k tomu i u hudby stavím stejně – ponechat smluvní svobodu. Jen si myslím, že smluvní svoboda si u hudby může vyžádat něco jiného než u software.